k a p e s n á ř ~ VÍŠ, CO DOO p r a v d y CHCEŠ?
Příběh je zcela pravdivý z mého úhlu vnímání.
Postavy, které sehrávají v příbězích určité role pro mě,
by tu samou situaci vůči mě popsaly možná rozdílně.
Jenže o tom to je.
Každý z nás každou situaci prožíváme na základě vlastních pocitů, zkušeností a traumat.
Od každého člověka bude ta samá situace popsaná jinak.
Proto neexistuje žádný univerzální návod na život, na to,
jak se chovat, nebo jak svých snů a přání dosahovat.
Každý totiž stejně (ne)chceme něco jiného…
Záměrem knihy není doporučovat konkrétní kroky nebo postupy na cestě životem.
Účelem knihy je pouze inspirovat k tomu vlastnímu tvoření života.
S pokorou děkuji za všechny mé zkušenosti a vzpomínky.
,,To, co vyzařujeme, to přitahujeme.”
,,To, co si přejeme, to dříve či později prožijeme.”
A je na každém z nás, jak se k tomu (ne)postavíme.
Proto pozor na to, o čem sníme.
Nestěžuji si. Nelituji se. Nechlubím se.
Pouze sdílím sebe a své pocity. Tak na to během čtení prosím mysli.
Připomínám sobě i Tobě vlastní cestu životem pro inspiraci.
Zvol si své tempo.
Zvol si směr.
A vykroč i Ty za svým snem.
Víš, co opravdu chceš?
JÁ
Narodila jsem se v Brně. Ještě před rokem 2000. Přesněji v dubnu 1996. Měla jsem být aprílová, ale nějak se mi nechtělo do světa.
Tam ven do toho neznáma, kde na mě číhal život a jeho nástrahy. Proč opouštět to bezpečí, kde to znám už několik měsíců?
Má maminka 10 dní přenášela, než se v nemocnici 11. dubna společně s doktory rozhodli vyvolat porod a “násilím” mě tak dostat ven. Narodila se malá Simonka.
Udělali to velké rozhodnutí za mě. To rozhodnutí, které každého z nás v životě dále ovlivňuje. Nikdo se mě neptal na to, co chci já - jak se chci narodit, který den a v kolik hodin.
Proto mi během dětství ani v dospívání nebylo vůbec divné, když druzí rozhodovali za mě, co je pro můj život správné a co naopak špatné - oni to přeci vědí lépe, než já.
Vždy jsem byla holka, která měla velké sny. Byly ale větší než má odvaha. A i proto jsem své sny nedávala příliš na odiv světa. Strach ze zklamání a výsměchu byl větší. Sama jsem totiž dobře věděla, jak jsou některé mé sny nereálné. Nechávala jsem si je pro sebe a sdílela je jen s propiskou a bílým papírem, který přijal každou mou touhu a přání. Přijal dokonce i mé slabosti, stížnosti a nesebevědomí. Přijal cokoliv, co jsem zrovna cítila. A stejně tak můj Felix.
Felix byl zelený plyšový pes, kterého jsem dostala k Vánocům. Stejně jako má o 2 roky mladší sestra Sabi. Na chlup stejné plyšáky jsme pár měsíců před tím vybíraly v obchoďáku se svou mamkou a babičkou. Ty údajně byly pro její kolegyni v práci, která je chtěla pro své dcery.
Náhoda? Určitě…
Tak moc jsem si jednoho přála, dokonce o něj napsala dopis Ježíškovi. Můj sen se pod stromečkem proměnil ve skutečnost. Sen v podobě Felixe, ke kterému jsem se každou noc už od malička tulila a ve chvílích smutku, když jsem plakala, plyšový pejsek vstřebával mé slzy i bolest. Byl to věrný posluchač a kamarád spousty dlouhých nocí a let. Nikdy nezklamal, vždy tam byl a čekal na mě a na mé snění v bdělosti i při usínání…
Měla jsem pocit, že jsem tu kvůli něčemu neobyčejnému. Jako je třeba záchrana světa.
Jenže jak by malá nesebevědomá holka, jako jsem já, mohla zachránit svět?
Holka, která “nic moc” neuměla, jen se dobře učila.
Holka, kterou bavilo psát do deníčků o svém životě, ale ten byl vlastně tak obyčejný, že by nikoho nezajímal.
Holka, která chtěla už v útlém věku učit druhé… Jenže co by mohla předávat, když vlastně nic moc neuměla?
Holka, která hledala odpovědi na otázky: ,,Kdo jsem? Proč tady jsem? Kdo jsou Ti lidé, se kterými tu žiji? Tady vedle v posteli to je má sestra? A ve vedlejším pokoji je mamka a taťka? A tady v tomhle těle mám teď být? A můžu dělat, co chci?”
Tyhle otázky se linuly mou myslí spolu s mrazivým pocitem, který zalil pokaždé celé mé tělo. Bylo to před spaním, vždy když jsem se zadívala do toho červeného světýlka na vypnuté televizi a jako bych najednou já nebyla Já.
Bylo mi pokaždé tak zvláštně, nebyl to příjemný pocit. A i když jsem se snažila tomu červeném hypnotizujícímu bodu po zhasnutí světla vyhýbat, stejně se tam mé zvídavé oko zadívalo a zmíněné otázky se opakovaly.
Až jednoho dne přestaly.
Začala jsem mít větší starosti, které bylo třeba před každým spánek v mysli projít a “roztřídit”.
Někdy to trvalo déle, jindy méně, ale většinou jsem se převalovala několik dlouhých chvil až do pozdní noci, než jsem konečně usnula.
Tak moc má hlava pracovala a zkoumala mé myšlenky. Všechny prožité zážitky z uběhlého dne a všechny možné příhody, které jsem si přála, aby se odehrály dny následující. Týkaly se nejen školy a učení, většinou i kluků, kteří se mi líbily. Ale měla jsem pocit, že pro ně nikdy nebudu dost hezká, ani dost dobrá. Tušila jsem, že vždy budu jen ta “slušná šprtka”, kterou si každou chvíli někdo dobíral.
Čím jsem byla starší, tím míň jsem tíhla k vypisování do svých deníčků.
Asi i proto ty “inventury” před spaním? Měla jsem plnou hlavu…
A čím dál více jsem toužila něco dokázat. Toužila jsem každému v mém okolí ukázat, že za něco stojím.
.
.
.
Pokračování v KNIZE ☺