Ano, jsem to Já.

Kdo by to byl řekl, že na levé i pravé straně jsem já?


Zrovna minulý týden jsme se na na natáčení pohádky bavili o tom, kdo jak jsme kdy přibírali, nebo shazovali kila. Když jsem vytasila fotku vlevo, tak mi přátelé nevěřili, že je to mé mladší Já - nejen tělem, ale i obličejem, výrazem.


Dříve jsem se za tu fotku strašně styděla, neměla spatřit světlo světa. Ale teď jsem na tu holku neskutečně hrdá. Její tělo je totiž doslova @telospribehem . Každý z nás za svými jizvami, křivkami i špíčky schováváme neobyčejné scénáře každodenního života v podobě (ne)prožitých emocí a zážitků, těch hezkých i nehezkých.
 Mnoho věcí námi otřese a naše těla dokonale zrcadlí to, jak se vnímáme, jak se cítíme, co si (ne)přiznáváme.



Když jsem „v mládí“ přibrala, byla jsem na sebe velmi přísná v jídle i cvičení. Místo toho, abych se snažila pochopit sama sebe a své trápení, ještě více jsem sebe i své tělo trápila.
Více hubnout se mi dařilo paradoxně ve chvíli, kdy jsem odklonila pozornost od sebe a zaměřila ji na tehdejšího partnera s rakovinou. Ten stres a nervy kolem byly najednou důležitější, než číslo na váze.

Avšak pouze dočasně to „vyřešilo“ můj problém. Protože stejně následovaly měsíce a roky kolotoče přibírání a hubnutí podle mých emocí a rozpoložení.



Po letech jsem přišla na to, že u mě byl zakopaný pes hlavně v psychice… Nutilo mě to zajídat bolest, smutek, neopětované lásky, prázdnotu,…
Ve chvíli, kdy jsem díky inspiraci mé kamarádky, nastoupila na psychoterapeutická sezení, pochopila jsem, co se uvnitř mě odehrává, s čím bojuji a během toho jsem to ze sebe všechno vypouštěla ven. V podobě zloby, slz, odpouštění, zklamání i radostí.

Je to 3 roky, co jsem poprvé navštívila svého terapeuta. Čas, kdy jsem se konečně začala lépe starat o svou psychiku a postupně jsem díky tomu pečovala i o své tělo. Dříve jsem o něj totiž nepečovala. Nenáviděla jsem ho a bičovala za to, jaké je. Jenže ono bylo jen takové, jaká jsem byla já…

Nyní (již delší dobu i bez terapií) dělám každý den vše proto, abych se cítila dobře ve svém těle i životě ~ ať to znamená cokoliv. 🥰

Někdy to totiž znamená, že nedělám absolutně nic.
Jindy je to pro mě znamení dát si čokoládu, pořádný mastný burger, pizzu, nebo naopak salát z čočky.
Někdy se zvednu a tančím na oblíbené songy, cvičím, bruslím nebo prostě jen vykydlá ležím na gauči u netflixu, protože prostě chci.
Přehodnocuji má životní rozhodnutí, dělám větší či menší změny. A když na to zrovna nemám chuť či sílu, na všechno hážu jeden velký bobek.
Když navážu na předchozí post, i tohle mi přinesla ta dlouholetá a někdy pěkně drsná jízda života a seberozvoje ~ větší pochopení sama pro sebe i pro druhé.

Prostě (ne)dělám doslova cokoliv, abych se cítila dobře a já byla Já.