2.DEN - 16. 2. 2019
Ráno otvírám oči, protahuji se v naší královské lóži a spokojeně se usmívám…, krásná představa rána, viď?
Ale místo toho klidného probuzení, utíkám rovnou na záchod ještě se zalepenýma očima, protože se mi zdál jeden nekonečný sen, ve kterým jsem chodila čůrat všude, kde se dalo. Docela se divím, že to v reálu neskončilo v posteli a opravdu jsem to sihla do záchodovém mísy. Očividně je to tu tak boží, že z toho mé vnitřní já prostě čůrá radostí. (Mám strach, abych dnes personál nemusela poprosit o královské pleny.)
No nic, vracím se do postele, kde se spokojeně, teď už i bezpečně protahuji a zabubávám pod vyhřátou peřinku ,,ještě chvíííli”, říkám si. Mari na druhé straně postele stejně ještě chrupká.
.
Aaaa půl 9, takže své princátko probouzím písní “Good morning” z filmu Zpívání v dešti.
,,Šup šup, snídaně volá Mari!”
Chystáme se a oblékáme.
,,Víš Ty co? Půjdu v teplákách!”
Mari: ,,Hahaaaa! Nevěřím!”
Já: ,,No tak věř a sleduj!”
.
Ťapkáme dolů po schodech směrem do restaurace, kde je snídaňový bufet. Máme tu rezervovaný stůl. Výběr je tu opravdu bohatý. Od míchaných vajíček, müsli, jogurtů, různých sýrů, šunek až po uzeného lososa a kaviár.
.
My dáváme klasiku, vajíčka se slaninkou, zeleninou a výbornou křupavou houstičkou. Ovšem nebyla bych to já, kdybych jídlo neobohatila o sladkou tečku na závěr a to v podobě domácího ovocného cheesecaku omňomňom! Miluju sladké! Společně hodujeme, sedíme naproti balkonovým dveřím, přes které nás zdraví sluníčko. Člověk by řekl - jaká krásná ranní romantika. Omyl, my se zasunutí do židle škňuříme, protože nám to sluníčko nepříjemně svítí přímo do ksichtu a je nám z toho teplo. Holka! Ty taky nevíš, co chceš. Včera zima, dneska teplo...Aneb i v té nejdokonalejší chvíli se najde vždy drobnost, na kterou si stěžovat, to by jinak nešlo. Ale ne. Musím říct, že jsem za to zářivé slunce vděčná, protože mi přes zimu neskutečně chybělo a nemohu se dočkat až budu řádit na stezce na in-line bruslích! Už aby to bylo!
,,Aha...My si mohli zatáhnout závěsy.” říkám Marimu.
Mari: ,,Myslíš?” a kouká na ty dlouhé závěsy od stropu až na zem.
Já: ,,Podívej, pán vedle má tu jednu stranu taky roztaženou, aby nečučeli po ránu, tak jako my.”
*SMÍCH*
Po výtečné snídani jdeme relaxovat. Koukáme na televizi a najednou na nás ťuká pokojové služba. Přichází nám uklidit pokoj a potřebují, aby tu bylo volno. Mmm, na tohle nějak nejsme zvyklí. Dříve to bývalo: ,,Dokud si neuklidíš, tak nejdeš ven!” Teď musíme ven, aby nám jiní mohly uklidit pokoj. Tady na zámku se veškerá disciplína, kterou se nám naše maminky snažily během “mládí” vštípit vytrácí neznámo kam…
.
Jdeme se tedy projít do zahrady. Opravdu to vypadá jakoby přicházelo jaro. To počasí nám vychází úplně báječně. Povídáme si a oba si připadáme jako Alenky v říši divů. Najednou přicházíme k “Honzově komnatě”. Honza je hlavní šéfkuchař a v téhle komůrce, zasazené do země v malém kopečku prý dodělává některé z pokrmů, které nám jsou servírovány v restauraci. Má tu i malou udírnu, ze které nádherně voní maso.
.
Ještě se jdeme podívat na věžičku a na výhled z ní za bílého dne. Nádhera. Nádech, výdech...
a úsměv do dáli. Líbám svého prince a poté míříme zpět na pokoj.
Co teď? Jedno víme jistě. Na oběd zůstat nemůžeme. Ten totiž není v našem výherním balíčku a naše...jak bych to řekla? No prostě naše finance na něj nedosáhnou. Nebo takhle… dosáhnou, ale je nám líto tu nechat tolik penízků za rozhýčkání našich bříšek. Mari navrhuje Poděbrady nebo Mladou Boleslav. V Poděbrady to vypadá lépe skrz nějaké “kulturní vyžití” a procházku v parku.
Já: ,,Hele a nebudeme volit raději podle jídla?”
Mari: ,,Dobrý nápad.”
Koukáme na různé restaurace v obou městech a je to jasný. Oba se shodujeme na Mladé Boleslavi. Odhlasováno! Máme totiž chuť na gnocci s houbami a masíčkem.
.
Převlékáme se a vyrážíme na výlet.
Projíždíme krásnou krajinou. Cesta není příliš kopcovitá, naopak je rovná a to je to, co se nám líbí. Mari je z okolí nadšený.
,,Co kdybychom se sem přestěhovali?? Tady se mi fakt líbí!”
Já: ,,No, mě se tu taky líbí, je tu krásně.” říkám s trošku menším nadšením, než Mari.
,,Podívej, tady by byl takový klid.” říká s úsměvem.
……
,,Vážně by se mi tu líbilo žít!” za chvíli zase dodává.
Projíždíme Boleslaví kolem nějaké obchodní zóny.
,,No podívej tady bychom si vždy zajeli na větší nákup. Na ty menší budou v těch vesničkách určitě sámošky a budeme si tu spokojeně žít.”
Já jen s úsměvem trošku nesvá přikyvuji a držím Mariho za ruku, kterou má položenou na mé noze, když zrovna neřadí.
Mari: ,,Ty z toho nejsi tak odvařená jako já, koukám.” Směje se.
,,Ale ne, mě se tenhle kraj taky moc líbí právě, jen mě bolí bříško, od rána co jsem dostala ty měsíčky, víš?” odpovídám s klidným hlasem.
.
Najednou Mari říká: ,,A podívej i myčku tu mají, můžeme si tu i auto umýt a bude to supeeer!”
Tak teď už to nevydržím a reaguji:
,,Víš Mari, asi 20 kilometrů odtud bydlí ten můj bývalý přítel, o kterém jsem Ti povídala..., takže jak zařezaná sedím v sedadle nejen kvůli bolestem, ale i kvůli tomu, že jsem Ti nechtěla kazit iluze.” ušklíbnu se.
Mari: ,,No tak to tady bydlet teda nebudeme!”
Oba se smějeme… Tohle je bleskurychlá změna názoru! Haha.
S bývalými partnery jsem to vždy měla “jednodušší” při rozchodech. Žádný z nich krom Peťka (a teď Mariho) nebyl z Brna. Všichni bydlí cca 300 km daleko. Takže se nemáme " na očích".
Hledáme parkovací místo. Zajíždíme do uličky, kde nacházíme místo přímo pro nás.
,,Tady se neplatí?” ptá se s údivem Mari.
Já: ,,No očividně ne.”
,,Parkování zdarma???! No tak tady bychom fakt měli bydlet, haha!” Stejně rychle jako jeho nadšení upadlo, tak se teď obnovilo.
.
Vyrážíme na misi “najdi husu”. Netrvá dlouho a stojíme před restaurací. Usedáme a bez rozmyslu objednáváme. Vybráno už máme totiž od našeho hotelového pokoje.
.
Řešíme spolu to bydlení. Už asi měsíc se koukáme po podnájmech. Jsme teď jen trošku na vážkách, zda je to to, co opravdu chceme. Mnohem více nás totiž láká klid na odlehlejším místě a malý baráček. Jenže na pozemek a baráček by nám výhra vylentýnského pobytu opravdu nestačila. Na to bych musela vyhrát eurojackpot. No a proč ne, že? Haha.
.
Právě nám nesou jídlo.
,,Neměly to být noky?” ptá se mě tiše a udiveně Marek.
Já: ,,No měly, nevím, proč máme ploché špagety...”
Díváme se do jídelníčku na netu, který jsme zkoumali na pokoji.
,,Aha, my už z těch restaurací byli tak zblblí, že jsme se asi přehlédli na jiných webových stránkách. Tady jsou fakt těstoviny.” říká Mari.
Ale jsou výtečné a tak si vychutnáváme oběd o jednom chodu i s pitím za 500,- místo 4 chodového meny za 3000,- a jsme úplně full.
.
Po slehnutí se procházíme ještě chvíli po městě a míříme zpět k autu. Výlet byl moc fajn a nyní zpět - pokračovat v našem snovém víkendu.
.
Přicházíme ke dveřím zámku, které nám jako vždy při odchodu a příchodu otvírá pán. Jdeme k recepci, kde je jiná slečna recepční a vítá nás se slovy: ,,Dobrý den, vítám Vás u nás, co pro Vás mohu udělat?”
,,Dobrý den, my jsme tu ubytovaní, jen jsme se chtěli zeptat, jestli si můžeme rezervovat stůl na večer.” říkám s úsměvem.
,,To se omlouvám, jak jsem tu teď 2 dny nebyla, tak nemám přehled. A s místem na večeři by neměl být problém, klidně přijďte.”
Ubíráme se tedy do našeho pokojíčku, kde jak jinak než odpočíváme. Zdá se mi to, nebo je tento víkend opravdu tak lenošný? Nezdá. Je to fakt. A sakra si to užíváme! Stejně mě bolí bříško, takže takový klídek příjde vhod. Čučíme na Simpsonovi, válíme se v královsky pohodlné posteli a jen rozjímáme po vydateném obědě. ,,Mari, spíš?”
Mari: ,,Co? Nene nespím.”
Kecá. Dává si odpoledního šlofíka.
,,Jen spinkej, spinkej,” říkám si sama pro sebe.
.
Aleeee, už se nám blíží večeře!
,,Můj šípkový princi, vstáváme!”
Chystám se, líčím a šup do bílých šatů. Tentokrát si beru silonky! Ne jak včera, kdy jsem měla z nohou skoro kostky ledu. Můj fešák se taky parádí, zbožňuji jeho styl oblíkání a je mi jedno, jestli se to hodí do této společnosti nebo ne. Když jsme včera opouštěli Brno, sám mi řekl: ,,Budu sám sebou!” A přesně to je nejlepší přístup. Být sám sebou za každé situace. Zprvu jsem měla pocit, že musíme zapadnout. Myslela jsem, že budeme vypadat trapně, když nebudeme umět používat příbory ve správném pořadí. Že není vhodné jít na snídani v teplákách. Víš, jak se to říká… Myslet, znamená hovno vědět, bez pardónu. A přesně to je můj případ. Nic o této společnosti lidí nevím. Jediné, co však vím je, že jsou to všechno lidé, stejní jako my, nebo jako Ty. Nehledě na to, kdo má kolik na účtě, jaké má kdo auto. Všichni jsme stejně úžasní!
.
Okay okay, tak už jdeme zase pozdě, takže pádíme do restaurace. Dnes pro změnu volíme vnitřní sál místo včerejšího Pátia. Tak nějak jsem počítala s tím, že bude zase chladno a ono ne, dneska je tu spíše teplo, haha. Tomu už se člověk může opravdu jen zasmát. Dnes nás obsluhuje slečna Gábinka, která je moc milá. Máme na dnešní večer gurmánské menu a tak postupně dostáváme na výběr z různých variací chodů. V první řadě dostáváme vodu a láhev bílého vína. Před samotným předkrmem nám donáší pozornost z kuchyně od kuchaře a k tomu stejně jako včera “ledňáček” s houstičkami. Což je přepuštěné máslo s kouřovým “čímsi” - ty názvy si zapamatovat, to je pro mě fakt unreal. Mimochodem, jak jsme pochopili, tohle se jí během celé večeře mezi jednotlivými chody. Tak nějak jsme včera mysleli, že je to předkrm, takže jsme to zbouchali úplně nahned…
Už chápu, proč se na nás ten číšník včera tak zvláštně díval, když jsme mu po 3 minutách (kdy jsme to celé snědli) říkali, jak výborné to bylo.
Zase jsme o kousek chytřejší hihi.
Poté vybíráme jako předkrm hovězí Carpaccio. OMG! To je slast! Neskutečný! A to je teprve začátek. Jako hlavní chod volím kachní prso (, které se mimochodem udilo právě ve výše zmiňované “Honzově udírně”) s mrkvovým piré a Mari Daňka s dýní. (Takhle když to napíši, tak to nezní až tak spešl, ale Ti čísníci, když spustí, jak a na čem je ten pokrm dělaný, už to je balada pro uši a sbíhají se sliny. Však jukni na fotky!)
Zastavuje se u nás pan číšník, který nám včera večer naléval šampaňské při degustaci. Přeje nám dobrou chuť, kachní prso je prý jeho favorit a daněk je hned v závěsu. Tenhle pán - Zdeněk se jmenuje, je tak úžasný člověk, milý, ochotný, vtipný a po zbytek večera se nás ujímá.
Hlavní chod je nebe v hubě. Do slova a do písmene. Bude to znít asi jako klišé, ale nikdy v životě jsem nic lepšího nejedla (,promiň maminko, Tvoje jídla miluji a celý život říkám, že jsi nejlepší kuchařka, ale tohle je pohádka.) Vážně, vážně si oba pochutnáváme a ani nedutáme. Tedy do chvíle, než se kolem nás míhá šéfkuchař - stvořitel těchto božských pokrmů. V tu chvíli ještě s plnou pusou na něj volám, že je to vynikající a že moc děkujeme! Já vím, že s plnou pusou se nemluví, kor tady, ale když ono to bylo silnější než já!
Šéfkuchař se za běhu omlouvá, že se ani nezastavuje, ale že hrozně spěchá a moc děkuje za chválu.
.
Před dezertem si necháváme chvíli pauzu. Pan Zdeněk nám podstrkuje papírek s propiskou, abychom napsali píseň, kterou si přejeme zahrát od Marušky. To je mladá slečna, hrající na piáno po celý večer během hodování v restauraci Paino Nobile. Ať ji prý napíšeme cokoliv, ona to zahraje. A je to tak, napsali jsme jí 3 songy, které si napouslouchala na youtube a vzápětí zahrála na piáno. Dokonce jsme se s ní šli osobně seznámit. Skromná, pokorná žena s darem od Boha.
Na řadu přichází poslední chod menu a tím je dezert. Já si vybrala nugátový krém (opět favorit pana Zdeňka - tak se mi zdá, že máme podobné chuťové pohárky) a Mari čokoládovou pěnu.
.
Čekáme na sladké zakončení večera. Mari na mě přes stůl kouká s kukučem štěněte, držím mě za ruce a říká: ,,Já nechci domů.”
,,Já už taky ne. Tak jak jsem na začátku říkala, že se tu necítím moc dobře, tak je to teď přesně naopak.”
Mari: ,,Tak si to tu alespoň zopakujeme třeba za 30 let.”
Já: ,,Vždyť za 30 let si ani nebudeš pamatovat, že jsi sem chtěl jet.”
Mari: ,,Ale budu! A Ty budeš mít alespoň důvod se mnou do té doby zůstat, haha!”
Já: ,,Máme tisíc jiných důvodů, proč spolu zůstat.”
Dezert je tu.
…….Božeeee! Já nechci jíst už nikdy nikde jinde. To už je tak trapný, jak to tu vychvalujeme, ale oba jsme z toho všeho opravdu unešení! Štípněte mě někdo! Tohle fakt musí být sen. Ne, není to sen a ani na to nemá vliv ta vyžahnutá láhev vína. Já se tu snad normálně naučím pít. Za tento víkend jsem vypila více alkoholu, než za celý svůj život. Abych s takovou nemuset za chvíli soutěžit o pobyt v protialkoholní léčebně místo v zámku. Heh.
.
A je po večeři.
,,Vy už odcházíte?” Ptá se pan Zdeněk.
,,Už to tak vypadá po těch 3 krásných hodinách.”
Zvedáme se od stolu.
,,Mnohokrát děkujeme za nádherný večer a za to, jak jste se o nás báječně staral, opravdu jsme si to moc užili!” podávám panu Zdeňkovi s úsměvem ruku.
Stejně tak Mari.
,,Mě bylo ctí se o Vás starat. Jsem šťastný, když vidím šťastné druhé a jsem rád, když tomu mohu pomoci.”
,,My jsme šťastní a spokojení.” odvětíme oba.
Pan Zdeněk: ,,Jste tu vítáni, kdykoliv si za námi budete chtít přijet kdykoliv odpočinout, na jaře, v létě, v zimě…”
Tak strašně rádi bychom řekli, že se zde zase brzy ukážeme…. Ale ono za 30 let není tak moc “brzy”.
Až jednou vyhraji ten eurojackpot, přestěhujeme se do tohoto kraje, tak nás tam budou mít každý měsíc, hihi!
.
S úsměvem a plnými bříšky se odebíráme do našeho pokoje. Oba si vzájemně DĚKUJEME, za to, že tu jsme spolu. Za to, že jsme se zúčastnili té soutěže, že jsme sem jeli. Že si to spolu užíváme. Jsme tak moc vděční za tuhle příležitost, zkušenost.
.
Chystáme se do hajan.
,,Víš Ty co? Normálně jsem plná, ale přitom mi za celý ty 2 dny není vůbec těžko, nebolí mě z toho jídla břicho a cítím se skvěle. Ty suroviny jsou tak kvalitní, jídla tak chuťově vyladěná, že se to prostě nebije a v žaludku mi to nedělá neplechu.”
Mari mi dává za pravdu. Aneb náš postřeh večera.
Dobrou noc.