Před pár dny jsem byla KONEČNĚ na hlubším vyšetření ohledně endometriózy.
Mám 8 cm velikou cystu na levém vaječníku, která musí ven. Nejspíše i s tím vaječníkem.
Je to celkem úsměvné, protože veliké trápení jsem začala zažívat na konci února tohoto roku. Řešila jsem to v nemocnici i u mé gynekoložky.
Ale nejbližší termín do speciálního endocentra jsem dostala až na konci července. (Tzv. o 5 měsíců později.)
Celé ty měsíce jsem se bála každé blížící se menstruace, protože menstruační stavy byly šílené. Veliké a bodavé bolesti v břiše a podbřišku, zvracení, vylučování. Šlo to ze mě horem spodem. Nevěděla jsem, jestli sedět na záchodě nebo v něm mít hlavu. Pak jsem o sobě chvílemi nevěděla vůbec, protože to bylo tak silné, až jsem ztrácela vědomí a byla jako hadrová panenka. Nebýt přítele, který mě držel a hlídal, asi bych se utopila ve vlastních zvratkách.
Termín operace? V půlce října.
Neskutečné, jak dlouho musí lidé často se svými problémy trpět, než se jim dostane pomoci.
Nehledě na to, že mi celých 14 let nikdo neřekl, že bolesti při menstruaci nejsou normální. Až nyní chápající doktor právě v endocentru v Podolí.
Do dnešního dne mi nikdo neřekl, co ty měsíce čekání před vyšetřením a nyní do operace mám dělat, abych své stavy nějak pozitivně ovlivnila. Vlastně vůbec "přežila". Ještěže už je dnes spousta tipů a rad na internetu.
___________________________________
Co je to vlastně ENDOMETRIÓZA?
Tímto onemocněním trpí každá 10. žena.
https://endotalks.cz/co-je-endometrioza/
____________________________________
Já když jsem zjistila, že mám problém se zdravím a nikdo mi neporadil, první otázka ode mě pro mě byla:
,,Co můžu udělat pro to, abych se cítila líp? Co můžu změnit?"
Hned mě tehdy napadlo: ,,Skončím s prací!"
A potom: ,,Rozejdu se s partnerem."
Tyhle záležitosti mě totiž v posledních měsících hodně stresovaly.
Další: ,,Začnu na sebe být víc hodná."
Ale protože partnera opouštět nechci, i přes všechna ta nedorozumění, která bych chtěla jinak (například: přemíra konzumace alkoholu, finanční nestabilita,...), rozhodla jsem se udělat prozatím změny v té práci a ve vztahu sama k sobě...
Konkrétně jsem ukončila ze dne na den jednu část pracovní náplně, u které jsem delší dobu vnímala, že už mě stresuje. A nejen stresuje, já reálně několikrát řekl, že mě vnitřně ničí a zabíjí.
Proč?
Práce byla v terénu. Nestíhala jsem se často najíst, neměla si kam odskočit na záchod, hodně jsem mluvila s lidmi, kteří na mě byli nepříjemní a moje psychika se nezvládala vnucovat a odolávat tomu. A to je prosím pěkně komunikace mou silnou stránkou.
Neměla jsem energii na nic. Ani se o sebe starat. Postupně jsem chřadla. Chtěla jsem jen klid.
Skončit v práci jsem tehdy nechtěla, protože jsem potřebovala vydělávat peníze.
Když ale přišly zdravotní problémy, byla to pro mě okamžitá stopka.
V tu chvíli jsem jen věděla, že nechci sama sebe dohnat tam, kam se zahnal kdysi můj bývalý přítel, který nakonec své nemoci (rakovině) podlehl a umřel.
Já neumírám. Ani se umřít nechystám. Ale pokud nezačnu tělo zase víc poslouchat, časem to může být něco horšího, co mě sejme, než endometrióza. (Na kterou mimochodem medicína nemá stále lék, účinné řešení neexistuje a často se ženám vrací.) Už tak jsem ji 14 let ignorovala - nevěděla jsem o ní. Jen jsem trpěla. Utlumená byla právě v obdobích, kdy jsem se o sebe nejvíce starala a pečovala. Nebylo potřeba ji tolik řešit. Byla hodná.
Proto bylo potřeba se znovu vrátit "K SOBĚ" a seknout s tím, co mě prostě sralo.
2 měsíce po tomhle rozhodnutí jsem více odpočívala, vstřebávala všechno to, co se dělo. Pracovala jsem jen na půl úvazek převážně z domova, protože mé stavy a bolesti mi nedovolovaly řídit auto. 2x jsem málem nabourala. Dělala jsem v provozu špatná rozhodnutí a věděla jsem, že dříve či později někdo přijde k úhoně, pokud se nestáhnu do "bezpečí". A vlastně mi ty stavy nedovolovaly prostě normálně fungovat. Postel to jistila vždy.
Začala jsem se opět více soustředit na SEBE - na stravu, přirozený pohyb, emoce, více vitamínů a na doplňky stravy.
Hodně jsem to zanedbávala poslední měsíce právě kvůli práci. Jak jsem to sakra mohla dopustit?!
Jo, já vím. Jsem jen člověk.
Od května jsem začala cítit, že změny, které jsem dělala, "fungují". Menstruace se najednou 3x po sobě daly zvládat jen s ibalginem a odpočinkem v posteli.
Žádné zvracení, extrémní bolesti jako předtím.
,,Jako bych snad menstruovala jen z toho jednoho zdravého vaječníku? Jsi na mě hodná, když jsem na Tebe hodná já Sofí, viď? Levý vaječník asi spinká."
(Sofie - moje menstruace, kterou jsem si takhle před 4 lety pojmenovala.)
Od června jsem nastoupila zpět do práce, ALE za jiných podmínek. Takových, které mě nestresovaly.
A za další 2 měsíce už sedím v ordinaci endocentra.
Jakým překvapením pro mě je, když mi doktor při prohlídce říká: ,,Víte nedivil bych se kdyby ten levý vaječník už ani nebyl funkční. Ta cysta je opravdu veliká."
A v tu chvíli se mi potvrdila má domněnka. Já tím pádem nejspíše opravdu poslední měsíce menstruuji jen z jednoho.
A díky za to. Protože ty stavy byly opravdu tak nepopsatelně hrozné, že už to nechci znovu zažívat.
Vzpomínám si, že jsem přesně takový stav zažila 5. září 2017 - pár týdnů předtím, než tehdy odešel za duhu můj hrdina. Bylo to tak stresové, vypjaté a vyčerpávající období.
Jak to, že si pamatuji přesné datum? No já o tom psala i v knize: "Duha mého života"...to jsem ještě tehdy nevěděla, že něco jako endometrióza existuje.
Úryvek - strava 230:
__________________________________________________
5. září 2017
S: „Lásko, bolí mě bříško. Asi dostanu měsíčky...!“
P: „Miláčku, už 2 dny skuhráš, že se ti nalívají prsa, takže vím, že je dostaneš.“
S: „Ale až teď cítím, že už přijde kreeeev!!!“
P: „Tyyyjo, mmm... Nevím proč, ale teď jsi řekla slovo krev a mně se vybavily
mražené jahodové knedlíky od Peppého... Mňam, mňam, mňam!!!“
A jak jsem řekla, tak se děje. Dneska jsme na hromadě oba dva. Dostávám
menstruaci a mám šílené bolesti. Takové bolesti jsem už dlouho nezažila. Oba
jsme jako kňourající mrtvolky. Chodím všude s horkou flaškou na břiše a začíná
se mi chtít z bolestí zvracet. Vzhledem k tomu, že do sebe nechci cpát prášky
(jsem nyní 8 měsíců čistá bez jediného léku na cokoliv), tak mi nabízíš svou
opiovou nálepku na bolesti. Ptáš se třikrát a já třikrát odmítám. Nakonec mi ji
sám nalepuješ na záda, protože už se na mě nemůžeš dívat. Chvíli ležím, a pak
musím na záchod. Jenže jak mám od rána z bolestí ten pocit na omdlení, přijde mi,
jako by to ta nálepka stupňovala. Sedím na záchodě s hlavou v kýblu
na vytírání. Ty jsi na gauči v obýváku a jsi rád, že jsi rád. Bože, my jsme fakt dvojka.
Padá mi kýbl na zem a Ty na mě voláš:
P: „Jsi v pohodě?“
S: „Ne, asi potřebuju nálepku dolů.“ odpovídám poloomdleně.
Zvedám se ze záchodu a padám k zemi. Ty ke mně běžíš úplně vyděšený, sundáváš
mi nálepku a ptáš se:
P: „Jak ti můžu pomoct, mám zavolat tvé mamce?“
S: „Mamka mi teď nepomůže, asi budu zvracet...“
Jdeš mi rychle pro svou misku na blinkání, jenže já už se mezitím musím doplazit
k záchodu a začínám zvracet. To bylo jen tak tak.
Ty u mě stojíš a hladíš mě… Je mi tak, jako při měsíčkách snad ještě nikdy.
Říkáš, že jsem bílá jak stěna. Co to se mnou je? Možná je to vystupňované
těmi nervy, tou námahou a únavou v poslední době, nevím. Prosím Tě
o deku. Tu si dávám na zem a vždy, když se mi chce omdlít, tak si lehám.
Bolesti neustávají, takže když se uklidňují mé potřeby, jdu si lehnout...
Ty zůstáváš v obýváku, protože když si lehneš, tak se dusíš a bolí Tě břicho.
I PŘES SVÉ BOLESTI A TRÁPENÍ JSI TU PRO MĚ!
DĚKUJU, MILÁČKU MŮJ NEJÚŽASNĚJŠÍ.
Usínám na pár hodin s teplou flaškou na břiše. Když se budím, tak je mi lépe.
Jen Ty máš však bolesti stejné. Ach jo.
- z knihy Duha mého života
__________________________________________________
Podobný stav jsem zažila o pár let později znovu. (Opět náročné období.)
A poté až teď v únoru 2024.
Co mi tedy pomohlo?
1) Skončit s tím, co mě sere. (Práce)
2) Pracovat na tom, co mě sere, ale nechci to skončit. (Vztah)
3) Zaměřit se více na péči o sebe a dát přednost sobě před vším ostatním.
4) Jóga, procházky, lehké cvičení a později přidání krátkých běhů a skákání na trampolíně.
5) Vitamíny: Omega 3, hořčík, vitamín C, probotika a prebiotika.
6) Zelené potraviny (směs ječmene, spiruliny, chlorelly).
7) Pravidelný odpočinek.
8) Pozitivní motivace a dělat to, co mě baví
9) Oznámit, že v práci končím postupně úplně a hledám si něco nového (to mě nakoplo neskutečně).
10) Zjistit konečně, co mi je a jak se to bude řešit - úleva jak sviňa!
Závěrem? Operace, i když bude jen laparoskopicky, se bojím. Ale vlastně se mi strašně ulevilo…
UŽ TOTIŽ VÍM. A cítím se líp, že se to konečně “(vy)řeší”. :)
Proto budu dál dělat vyjmenované kroky, ať se děje cokoliv. A žádná práce už mě v tom nebude omezovat.
JÁ jsem důležitá.
TY jsi důležitá/ý.
Mysli na sebe. Zasloužíš si víc. :)
PDF knihu Duha mého života můžeš stáhnout tady ---> https://moje.flixy.cz/simonadockalova
Kdyby sis se mnou chtěla o něčem pokec můžeš taky tady ---> https://moje.flixy.cz/simonadockalova