Jak (ne)ŽÍT

Už jste ji viděli?

Tu listinu pravidel a zásad života?

Tu, o které se tak často mluví.
,,To bys ale (ne)měl. No to musíš/nesmíš.
Takhle teda né/ano. Tohle prostě (ne)můžeš.“
Musíš.
Nesmíš.
Můžeš.
Nemůžeš.
Měl bys.
Neměl bys.
Říká kdo?

V poslední době jsem došla k uvědomění,
že nikdo a nic nemá právo nám říkat, co je správný a co ne.

Vždy jsem zastávala v životě roli té „hodné holčičky“,
která poslouchá a dodržuje všechna pravidla.
Víte, ty z té listiny pravidel a zásad.
A jakým „zklamáním“ pro mne po 24 letech bylo,
když jsem zjistila, že žádná obecná listina není…
Prostě neexistuje.

Jsou to jen vnuknuté a převzaté myšlenky druhých.
Ta jejich očekávání, která se snažíme celý život naplňovat, abychom byli těma hodnýma holčičkama
a hodnýma chlapečkama.
Tou a tím, kteří nedělají „nic špatného.“
Nic zakázaného.

Ale…

Každý máme svá pravidla.
Tedy minimálně to jedno, kterému se říká ŽIVOT.
A podle tohoto pravidla se ubíráme, tak jak je zrovna třeba.
Každý den není stejný.
Každá situace není ta samá.
A tak ani to pravidlo života není univerzální „šablonou“ pro každého z nás.

Tohle pravidlo je proměnné, živé a přizpůsobivé podle pocitů a možností, ale těch našich.
Ne dle pocitů, možností a očekávání druhých.

Jak?

Jednoduše tak, jak nám je to příjemné.
Tak, abychom byli upřímní k sobě a k tomu, co cítíme.
Tak abychom byli spokojení sami za sebe, bez ohledu, co na to říkají druzí.

Tak jak žiji já podle svého životního pravidla, neznamená, že tak musí žít i všichni ostatní.
Důležité je, dovolit si to ~ žít podle vlastních pravidel a v upřímnosti vůči sobě.
A zároveň je důležité, svá pravidla nevnucovat druhým.
Ukázat jim, jak to může a nemusí fungovat.

Prostě "jen" být inspirací #protozemuzem .