Ten pocit, kdy miluješ a nenávidíš zároveň.
Ten pocit, kdy chceš vrátit čas a vlastně nechceš? Radši...
Ten pocit, kdy (po)dáváš své city na dlani, ale ten druhý o ně nestojí.
Nebo alespoň dělá, že ne..., protože prý “neví”.
Slovo “nevím” v lásce neexistuje.
Buď cítím, anebo necítím.
Buď chci, anebo nechci.
Buď miluju, anebo nemiluju.
Jediné, co člověk “neví”, je rozdíl v poměru mezi “miluju Tě” a “nenávidím Tě”.
Oba pocity jsou totiž tak silné a tak sužují srdce, že je těžko rozpoznatelné, který z těch dvou převládá.
Člověk si pocit nenávisti nechce připouštět... Ale jednoho dne chca, nechca stejně vypluje na povrch. Protože to prostě bolí. A bude to nejspíše ten den, kdy pocítíš totální beznaděj a zoufalství po veškerém snažení a po vší tý energii, kterou jsi s neutuchající vírou sypala a sypala do člověka, který Ti na ta nejniternější vyznání a dotazy s tím, jak to cítí on, napíše/řekne: ,,Já nevím.”
Je v pořádku nevědět. Nejsme chodící encyklopedie, abychom všechno věděli.
,,Ale sakra, haloooo! Já na Tvé pocity nemám detektor (ne)lásky.
Bohužel mi ani nebyl udělen dar telepatie, abych Ti četla myšlenky.
Kdo má vědět, co cítíš, když to nevíš Ty sám? Nebo mě jen taháš za nos?”
Nenávidím právě proto, že miluju.
Miluju a proto nenávidím.
Tak dlouho jsem se potýkala s pocity lítosti... až přešly do nasranosti.
Člověk se může omlouvat 100x, může si sypat popel na hlavu, trýznit sám sebe,
uvědomovat si své chyby, ale stejně to bude, jako mluvit do dubu.
Asi ne vždy a u každého. Ale v tomhle případě bohužel jo.
A tak přemýšlím, proč na tom tolik lpím...
Proč se tak moc snažím?
Bojím se..., že si někoho najde.
Bojím se, že mě vymění.
Mám strach, že si najdu já někoho jiného.
Bojím se, že přijdu o tu minulost, která mě stále drží.
STRACH.
Když si člověk uvědomí, odkud pramení to nekonečné lpění, tak se mu uleví.
Protože zjistí, že to neovlivní. Nemůžeme se osudu a Vesmíru míchat do jeho práce.
Vím, snadno se to řekne... ale... právě ta nenávist bude chvíli našim hnacím motorem a palivem od naší “minulosti”.
Nenávist, která se postupně promění v odpuštění... Ale nepředbíhejme...
Ty fáze stejně nejdou přeskočit...
Miluju...
Miluju a nenávidím...
Nenávidím....
Nenávidím..., odpouštím?
Odpouštím... a miluju.
Děkuju.
Ve které z fází jsi Ty?