,,Jsi jiná”…, říkají.
,,Už nejsi tak veselá”…říkají.
,,Změnila ses, už mi nemáš, co dát. Nerozumím Ti. Tohle nedávám. Nedá se to číst.” říkají.
Tzv. *sbohem* v reálném životě. *Unfollow* v tom virtuálním světě.
Jsem jiná, změnila jsem se a přesto jsem to vlastně pořád já.
Veselá tolik nejsem ~ teď a tady ~ protože, kdo by byl stále jen veselý, když odešel od svého životního partnera, i když nechtěl, ale cítil, že prostě musí?
Kdo by byl stále veselý, když není v kontaktu s některými členy rodiny?
Kdo by byl stále jen veselý v tomhle období, kdy i s prací je to pro každého z nás nejistý?
A ačkoliv vím, že to všechno byla má volba, neznamená to, že svých voleb někdy nelituji a nepotýkám se s pochybnostmi, pocity selhání a chybování. Neznamená to zároveň ani to, že se utápím ve smutku a sebelítosti nebo naopak ve smíchu a radosti. Prostě často jen “jsem”.
Ale i tak, se paradoxně cítím uvnitř lépe, než kdy dřív a vím, že nyní mám mnohem víc, co předávat. Jen to stále “dozrává”.
Dříve jsem se snažila být "pozitivní" přes všechny nástrahy života. Přes bolest, trápení, smutek i smrt. Stále jsem se usmívala a snažila se být víc v pohodě, než jsem v reálu vlastně byla. Což jsem si nepřipouštěla a ani nechtěla. A kam mě to dostalo? K psychoterapeutovi. Díky Bohu za to! (Jakože fakt.)
Není den, kdy bych se nezasmála. Není den, kdy bych nepocítila vděčnost za vše dobré i to nemilé, co se nejen mě v životě děje. Protože někde hluboko uvnitř vím, že to všechno má mnohem větší smysl, než si aktuálně dokáži vůbec představit.
Ale jsou pak chvíle, kdy prostě potřebuji jen “být” ~ klidná, neutrální, nebo smutná a uplakaná. Protože to tak cítím.
A i když pak hodně bolí, když to lidé kolem mě nedávají… Poslední dny se zamýšlím nad tím, jak je to možný, že mě ostatní nezvládají? Vždyť jsem udělala na sobě takový kus práce… Za poslední měsíce jsem se postavila sama sobě, svým strachům, svým vzorcům, svým špatným návykům a vlastnostem. Což taky obnášelo určitý prostor a čas samoty pro ponoření do svého nitra a duše. Nebylo to vůbec lehké, ale postavila jsem se tomu všemu a doslova překonala své staré já, abych byla lepším člověkem, chovala se lépe k sobě, k druhým i k planetě. A dělala jsem to i proto, aby mě to více stmelilo s mými nejbližšími.
Tak proč po tom všem, mě tito lidé nakonec opouští?
Proč mi druzí nerozumí?
Moje duše uvnitř skáče radostí každý den, že jsem se konečně osvobodila a vymanila z toho všeho, co mě svazovalo… Mám pocit, že tu lásku uvnitř můžu rozdávat… A přitom mnou a mou změnou mnozí pohrdají.
Proč?
Přemýšlím, kde jsem udělala chybu? Co se stalo? Vždyť jsem našla sama sebe…
Našla sama sebe a přestala dělat to, na co byli druzí zvyklí, protože jsem začala více vnímat své pocity a to, co chci já. Aneb kapitola z mého duháře 2020: ,,Postavit se sama za sebe a říct ne ~ je znakem sebelásky. Né sobeckosti.”
I úžasňáci na Instagramu jsou jako přátelé. Ti praví zůstávají, ať si procházíme čímkoliv. Jsou nám oporou a podporou v těch těžkých i příjemných časech plných úsměvů nebo naopak smutku.
A přesně takových přátel a úžasňáků si neskutečně vážím. Děkuji, že jste v mém životě ~ tom reálném nebo virtuálním.
--------------------------
Tohle jsem si napsala do svého poznámkového bloku večer 24. 11. 2020 ve "svém" pokojíčku, když jsem čerstvě měsíc spolubydlela u Iri. Bývala bych si na to už ani nevzpomněla, kdyby mi včera nevyvstala před spaním myšlenka, že začnu psát druhou knihu, která už má z části alespoň nějakou osnovu...
Často si totiž zhmotňuji své myšlenky v rámci různých životních událostí alespoň do psané podoby, abych jimi stále neatakovala lidi kolem sebe. A vlastně je stejně dost zajímavý si je po xy měsících pak číst. Totálně se díky tomu vžívám do toho tehdejšího "zoufalého" pocitu nepochopení... Víte..., já sama tehdy ještě nechápala... A o 7 měsíců později? Už chápu mnohem víc. Děkuju. ❤