Au. Bolí to. Tak moc to bolí.
,,Největší bolest v mém životě ~ tohle teď a tady!”
…říkáme si vždy, když se někoho ve svém životě vzdáváme…
Když nás někdo opouští…
Když toho někoho musíme nechat (ode)jít.
Později nám přijde do cesty někdo nový..., někdo, kdo tu bolest uzdraví.
A později tu samou bolest znovu způsobí.
Odchází.
Jeden by řekl, že už bychom si měli po 27. zvyknout.
Jenže člověk si nezvykne ani po 130.
Vždycky to bude bolet. Vždycky to budeme prožívat jako “poprvé”.
Protože ono je to poprvé ~ s tím daným člověkem a za té dané situace.
A nebo to bolet nemusí?
Jde si tím projít i bez slz a trápení?
Prostě to přijmout a nechat být?
Není to potlačování?
Mezi potlačováním a přijímáním je totiž značný rozdíl.
Jenže ani do toho bodu se člověk nenatlačí násilím.
,,A jak tedy? Co mám dělat?“ Ptáme se?
Možná nechat věci (vy)plynout?
Nemusíme se stydět za to, že nám to nejde hned...
Jsme lidé ~ živé bytosti se srdcem a city.
Bytosti, které umí bolest prožít i tvořit.
A věřím, že můžeme dojít i k tomu přijetí situací, kdy už nás to nebude tolik sužovat.
Naopak.
Možná jednou tyhle situace budeme brát jako šance pro nové začátky.
Jedny dveře se zavřou a nové otevřou...
Ale…
Co když chci ještě znovu otevřít ty první?
Říká se přeci, že si každý zasloužíme druhou šanci…