~
Když pak s kamarádem úsměvně a s nadsázkou sdílím svou zkušenost, že mám chiropraktika, který se víc zajímal o můj spodek, než ve finále o krk a záda, tak mi na to říká: ,,Ty vole, tak to Tě spíš znásilnil.”
A já na to: ,,Ale neee, ježíš. Znásilnění vypadá úplně jinak.”
,,Navíc…, alespoň někdo se mě po takové době dotýkal, haha.” Ano, v tu chvíli se opravdu směji. Byť je můj pohled na věc spíše smutný, než vtipný. Ale mě to nedochází. Spousty věcí se snažím v životě brát s nadhledem.
Popravdě byla to ta nejzvláštnější návštěva odborníka, kterou jsem kdy zažila, ale…
Vlastně…
Když mi bylo 14, tak jsem byla na kontrole v dětské nemocnici s výronem kotníku, který se mi stal při hraní fotbalu s kamarády za barákem. Doktor řekl, ať mamka počká venku v čekárně a vzal si mě do ordinace bez doprovodu. Doktor se sestřičkou mi kontrolovali nohu. Pak najednou chtěli, abych si lehla bokem na ten jejich stůl.
Tak jsem to jako poslušná holka bez dlouhého rozmýšlení udělala. Byť jsem vůbec netušila proč.
Doktor mi stáhnul kalhoty a strčil mi prst do zadku. Bez vysvětlení. Prostě jen tak. Byla jsem jak opařená.
Autorita ~ doktor. Chápete? Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli dává propojení noha ~ konečník logiku. Vždyť je to doktor, ví co dělá. Já tomu nerozumím, je mi 14 a prostě důvěřuji.
Jdu o berlích směrem ven z nemocnice už za doprovodu mamky a v půlce chodby říkám:
,,Mami? Ten pan doktor mi strčil prst do zadku…”
Myslím si, že tehdy mě ani mamce zcela nedocházelo, co se stalo. Protože jsme to neřešily. Až zpětně si mamka uvědomila, že měla právo jít se mnou i do té ordinace vzhledem k tomu, že jsem byla ještě pod zákonem. A do dnes lituje toho, že to v tu chvílí nijak neřešila.
Zpět k příběhu…
Bolest krku i zad mi začíná pomalu ustupovat a já se v pátek (po 4 dnech) pánovi ozývám, jak se cítím a s tím, že se domluvíme, co dál. Pán mě objednává na úterý. Jenže já předtím dostávám menstruaci, tak mu píši s prosíkem o přeložení na jiný den. Vychází to tedy na pátek.
2 dny před tím pátečním sezení se holkám z Tržiště štěstí “chlubím”, že konečně překonávám svůj strach a půjdu na léčení yoni. Je to pro mě velká věc.
V ten pátek jdu ještě před léčením na konzultaci do biorganica ohledně mé pleti, která mě poslední měsíce dost zlobí a tak jsem se rozhodla s tím konečně dělat něco i zvenku a nejen zevnitř. Poslední měsíce se totiž snažím, dávat lásku sama sobě ve více různých formách.
Bavíme se s holkami a v rámci hlubší konverzace, s nimi sdílím, že zrovna za chvilku mě čeká yoni léčení.
I když jsem nervózní a mám strach, jsem na sebe opravdu pyšná, že jdu čelit svému strachu a hlavně té skutečnosti, že jsem “rozbitá” a potřebuji spravit. Což bylo pro mě dříve nepředstavitelné ~ říct si o pomoc. Ten pocit selhání, že něco nedokáži sama. Naštěstí i v tomhle směru mi dost pomohly terapie a já zjišťuji, že je vlastně hrozně ulevující vědět, že NEMUSÍM všechno zvládat sama. Že jsou tu i jiní lidé s určitým “posláním”, aby nám pomáhali. A je jedno jestli je to lékař, terapeut, výživový poradce, nebo instalatér. Každý dělá to, co mu jde dobře a NAVÍC lépe, než mě, protože já si záchod opravdu spravit nezvládnu ~ proto se snažím být otevřená každé pomoci ~ děkuji.
Když se blížím na místo činu, hrozně prší, ale mám dobrou náladu, hopkám si v těch svých nasáklých botách ulicí, směji se a chce se mi hrozně čůrat. Ta voda všude kolem mi příliš nepomáhá.
,,Tak buď půjdu do křoví, kde mi zmokne zadek a nebo zkusím zavolat tomu pánovi a požádám ho, jestli by mě pustil dovnitř, i přestože jsem tu o půl hodiny dříve.” Přemýšlím…a…
Pán mi ihned otevírá, pouští mě na záchod, nechává mě sednout mimo jeho pracovní prostor, kde počkám tu půlhodinu. Nabízí mi čaj, vodu, kávu… Je moc hodnej. Ale nic nechci, jsem naprosto spoko.
Pak se mě ujímá.
Dívá se znovu na ten můj krk i záda. Ptám se, jestli si mám sundat ty šperky z krku ~ mám na sobě náhrdelník berana a čakru od holek z Tržiště štěstí.
P: ,,Asi není potřeba, já se vyhnu.”
Já: ,,A tak proč se budete vyhýbat, když si je mohu sundat? Já mám mnohem větší problém se sundáváním oblečení, než se šperkama.” Řekla jsem nervózně a sundala si je z krku.
Poté pán říká, že teď odejde vedle, ať se zatím celá svléknu a dám si kolem sebe šátek, který mi nachystal.
Fuuu. I když jsem už částečně slyšela, jak takové léčení probíhá, začínám být nervózní víc a víc.
Sedám si na matraci na zemi a tak nějak nekomfortně se choulím v tom šátku.
Pán přichází též nahý s šátkem kolem pasu? Podivuji se.
,,Asi chce, abych se cítila dobře ~ jakože jsme na stejné úrovni, než kdyby byl oblečený a já ne.”
Ospravedlňuji si pro sebe okamžitě v hlavě…
.
.
.
Pokračování ČÁST 3.