~
,,Tak něco řekni!!!” Běží mi hlavou.
Ale nejde to. Jsem zkoprnělá a oněmělá. Jako bych ztratila schopnost mluvit. Nemůžu říct ani slovo. Jen ležím v ještě větší křeči, než předtím.
Přemýšlím: ,,Tak si to zkus alespoň užít, když už se to teď děje. Stejně se Tě pár měsíců nikdo nedotýkal. Chybí Ti dotyk, intimita. A nedělej, že neee. Pořád mluvíš o tom, jak dáváš sama sobě pozornost a lásku, ale sdílet to i s někým druhým je prostě pořád něco jiného... I přesto, že sis to takhle nepředstavovala.”
Jasně, že ta moje hlava má pravdu. Chybí mi dotek. Ale užívat si to reálně nejde.
Moje představy se totiž míjí s realitou.
Když tenhle “zážitek” končí, slyším: ,,Teď si lehněte na bok.”
,,Na bok?” Ptám se s vytřeštěnýma očima, které jsem se odvážila konečně otevřít.
A bez dalšího vyptávání už prostě ležím na boku a čekám, co bude.
__________________
Poznámka pod čarou:
Tohle uposlechnutí na povel má co dočinění i se syndromem hodné holky a hodného kluka.
Skrze výchovu z dětství se člověk snaží nebýt problémový, aby naplnil očekávání druhých.
Já bývala vždy poslušná.
__________________
Zakrývá mě šátkem se slovy, ať se zrelaxuju a pak se obleču.
V tu chvíli si strašně oddechuji a jen se choulím v klubíčku pod šátkem. Mám takový divný pocit zraněnosti, ublíženosti, selhání a nevím proč. Nedokáži to popsat.
,,Vždyť mi neublížil. Nic mi neudělal. Proč je mi tak divně?”
Zvedám se a rychle se oblékám.
V hlavě se přemlouvám: ,,Řekni něco. Dělej. To jsi fakt zapomněla mluvit?”
Já: ,,Můžu se zeptat? To u Vás takhle intimně probíhá každé sezení?” Vykoktávám ze sebe.
Pán nechápe, na co svou otázkou narážím.
Já: ,,Víte, já nevěděla, co přesně od toho léčení čekat. Navíc mám docela problém se v téhle “oblasti” projevovat a vyjadřovat. Tohle jsem opravdu nečekala…”
Jdu na záchod. Dýchám.
Když se vracím zpět, tak pán říká:
P: ,,Jestli myslíte tím intenzivně a intimně tamto, tak… Víte, Vy jste tak hrozně zablokovaná, že jsem to zkusil uvolnit tou orální stimulací. Ale Vy prostě nefungujete. Což je škoda. Taková mladá, krásná holka…”
Já: ,,Já vím, že jsem zablokovaná. Proto jsem tady. Snažila jsem se to hodněkrát zkoušet odblokovávat, ale žádný chlap se mnou neměl trpělivost. V rámci intimity a sexuality už jsem si taky zažila dost zklamání, odmítání a bolesti…” říkám otočená zády k němu a hrabu se u toho v batohu, protože hledám peněženku.
______________________________
Poznámka pod čarou:
I v dospívání jsem se nechávala "dobrovolně" zneužívat, aniž bych si to uvědomovala, protože jsem toužila po přijetí, lásce, pozornosti od mužů. Což ví jen terapeut a pár blízkých kamarádek. Ale o tom taky třeba někdy příště.
______________________________
P: ,,Já vím, jací my muži dokážeme být…”
Já: ,,Ale o tom to není. Já jsem v posledních měsících dost zapracovala na uzdravování důvěry v muže…”
P: ,,Myslel jsem s tou trpělivostí… No a kdy dáme to druhé sezení?”
Já: ,,Víte, já tohle budu muset asi vstřebávat delší dobu. To je jako terapie. Tam jsem taky potřebovala někdy víc času. Třeba i 14 dní. Tak to asi nechme zatím a dáme si vědět.”
(,,Už chci pryč, už chci pryč. A nikdy se tu už neukážu.” Duní mi v hlavě můj vnitřní hlas.)
P: ,,To druhé sezení by mělo být po týdnu a až to třetí má mít větší rozestup.”
Cítím obrovskou potřebu od tam prostě už jen odejít, takže přikyvuji a domlouváme se na další pátek.
Splácím svůj dluh…
Já: ,,Tady jsou peníze za to minulé sezení a tady za to léčení.”
P: ,,Prosím Vás, neřešte peníze. Vy máte opravdu problém…”
Já: ,,No to předpokládám každý, kdo za Vámi přijde pro pomoc.”
P: ,,Právě každý úplně ne.”
Dávám mu peníze.
P: ,,Děkuju.”
,,Já děkuju. Nashledanou.” (Já vážně poděkovala?)
Odcházím.
Jdu na šalinu a cestou mám úplně vymetenou hlavu. Cítím se hrozně divně. Jako přejetá bagrem.
Začínám si rekapitulovat, co se to vlastně stalo.
,,Tohle nemůžu nikomu říct. Tohle si vezmu s sebou do hrobu.” Pomyslím si.
Cítím obrovský stud. Nevím proč. Prostě mám pocit, že jsem hrozně selhala.
Přicházím k zastávce a kouká na mě postarší pán. Mám pocit, že mě svlíká pohledem.
Sklápím oči a říkám si znechuceně sama pro sebe: ,,Další? Taky mi tam chceš strčit jazyk?”
.
.
.
Pokračování ČÁST 5.