~
Celý zbytek večera nechápu, co se to se mnou a ve mně děje. Jsem rozpolcená a v hlavě mi vyvstávají všelijaké skutečnosti, které si prostě nechci přiznat, protože jsou absurdní.
Víte, ona totiž každá mince má dvě strany...
Píše mi Iri: ,,Simi, jsi v pořádku?”
Už 2 dny totiž nijak nekomunikuji a dotýká se to našeho společného projektu, na kterém už několik měsíců pracujeme.
,,Já Ti nevím Iri. Jako jo i ne. To je na delší povídání.”
Asi o 15 minut později.
,,Vlastně…, nejsem v pořádku. Začalo to už včera skrz úplněk. Udělala jsem si den jen pro sebe a své myšlenky. Vyplakala se párkrát a bylo to o moc lepší, potřebovala jsem to.
Dnes už je mi líp. Byl to ve finále hezký den s péčí v biorganica a pak…
Pak jsem šla na léčení yoni.
Ten muž mě léčil různými tlaky, chvílemi to bylo příjemné, chvílemi to bolelo a bylo to dost nepříjemné… No jenže, jak jsem docela stydlivá v těch intimních situacích, tak jsem byla v křeči. Nevěděla jsem, co očekávat…a uvědomuji si, že mi vlastně vůbec neřekl, co se bude dít, jak to bude probíhat... Tak jsem prostě měla jen zavřené oči a čekala, kdy to celé skončí… a on mi to začal dělat pusou. Iri… Já nedokázala nic říct. Hned jsem si vzpomněla na to, jak jsi vždy říkala, že tito duchovní guru zneužívají té “ezo stránky” a důvěry k těmto účelům. Ani jsem Ti to původně nechtěla říkat.
Za prvé se stydím.
Za druhé Ti nechci potvrzovat Tvé obavy, protože každý takový není.
A za třetí jsem strašně v rozporu sama se sebou.
Protože tím, že na mě nikdo krom mě samotné dlouho nesahal, tak mi to bylo i "příjemné"…a na druhé straně se mi chce strašně brečet, protože se cítím “zneužitě”.
Já prostě nedokázala nic říct. A nevím proč. Prostě jsem se zasekla. Vstřebávám to.
Nerozumím tomu, protože jsem si teď tak uzdravila mínění o mužích. Začala jim a v ně víc věřit. Začala důvěřovat. A dneska jak jsem měla “strach”, tak jsem si jen v duchu opakovala: ,,Důvěřuj, důvěřuj. A TY tu mou důvěru nezklam.” Možná jsem si to přitáhla. A zklamala jsem akorát sebe, protože jsem zase nedala hranice. Já nevím. Půjdu se z toho vyspat.”
Iri: ,,Simi, vůbec nevím, co na to říct. Tak raději nebudu plácat nesmysly. Děkuju, že jsi mi to řekla. Pořádně si odpočiň, moc tě objímám.”
Druhý den spolu telefonujeme a začínáme tu situaci více rozebírat. Mám totiž tendenci celou situaci zlehčovat a až Iri mi začíná zvědomovat, jak vážný je to počin ze strany toho pána, kdy měl dodržet nějaký kodex ~ odborník - pacient. Nehledě na to, že já nebyla schopna slov…
Tak jak jsem se celou dobu nedokázala naladit na roli oběti, najednou se mi to začíná docela dařit? Každou chvíli brečím. Děsí mě představa, že se s někým intimně sbližuju. Že mu dám důvěru a on ji zase podkopne.
Není pro mě jednoduché o tom celém mluvit, ale popravdě mi pomáhá to říct nahlas a uvědomovat si to, co se vlastně stalo. Dokud to zní jen v mé hlavě, tak to mám tendenci přecházet, ale jakmile to získává vyřčenou podobu, vnímám to jinak.
Děkuji za to, že to mohu sdílet.
Iri: ,,Nechceš si najít někoho, s kým bys to probrala celkově více do hloubky?”
Já: ,,Upřímně si nedovedu představit, že zrovna tohle říkám někomu jinému, než Tobě nebo svému terapeutovi. Ví o mě všechno, bude vědět ty souvislosti i v rámci intimity z té mé minulosti atd. Nechci to znovu vysvětlovat někomu úplně novému, co o mně nic neví.”
Iri: ,,Chápu. A necítíš se na to, že bys mu napsala třeba alespoň mail, i když už neordinuje?”
To zní dobře.
Hned po ukončení hovoru s Iri se vrhám do psaní zprávy svému terapeutovi, kde mu “ve zkratce” popisuji, co se stalo a jak se cítím.
K mému překvapení se mi dostává do hodiny reakce, byť je sobota.
,,Dobrý den, Simono, je moc dobře, že jste o tom mluvila s Irčou a teď jste to sdílela i se mnou. Chápu, že to vůbec není jednoduché. Několik věcí k tomu.
1. Není to vaše chyba!!!!
2. Oběť ze sebe udělat můžete, to je přirozené a opodstatněné. Jen v tom nezůstat dlouho - viz nemít důvěru v muže - celoživotní - to už je role oběti, co nepomáhá a jen si sami ubližujeme.
3. Je jasné, že vám je, jak je - ublížil vám a je to znásilnění a vlastně obrovské zneužití a to že jste nic neudělala, je jen 1 z přirozených reakcí těla na šok - zmrznutí, útěk, útok - to jsou jediné obranné mechanismy.
4. Určitě to už jen pro sebe třeba řešit - nahlásit to, musí být více žen.
Ale je pochopitelné, že teď ve vás vše pracuje. Musí přijít hněv, vztek, vnitřní obhajitel porušených hranic.
Je dobré to ze sebe dostávat ven. Určitě o tom mluvit, nevytěsnit to.”
DĚKUJU.
A tak se snažím to nevytěsnit. Cítím se brutálně mizerně. Jsem psychicky vlastně úplně v řiti. Protože mám hlavu plnou myšlenek a snažím se s tím nějak pracovat. A tak to nechávám procházet, pozoruji to. Roním slzy a nechávám je téct, abych se trošku “očistila”, vzhledem k tomu, že má za mnou každou chvíli dorazit ségra z Brna spolu s jejím přítelem a jeho synem.
Tohle bude mazec. Nechci to potlačovat, ale zároveň to nechci sdílet s nimi v téhle chvíli, kdy jsou na výletě, mají si to užívat a já vlastně ani necítím, že bych to chtěla říkat zrovna jim. Proto se rozhoduji, je po chvíli návštěvy obeznámit s tím, že mám poslední 3 dny dost náročné z různých hledisek a že asi nebudu předávat tolik energie jako jindy, tak jen ať s tím počítají. Protože to nemá nic společného s nimi.
I tohle vyjádření sama sebe a toho, co cítím, je pro mě dost ulevující, i přesto, že to není nijak konkretizováno. Lidé okolo mě ví, že se něco děje. Zároveň je pro mě důležité, že mi dávají prostor a nenutí mě se svěřovat, když k tomu potřebuji dojít sama.
Nakonec prožíváme docela pěkné 2 dny, kdy se i dost směji a užíváme si společné chvíle. A pak jsou naopak situace, kdy se mi nechce například nikam chodit a tak raději zůstávám doma, vařím oběd a má návštěva si dělá program beze mě. Za což jsem vděčná.
Umývám zrovna nádobí a z ničeho nic začínám hrozně brečet. Nevím proč. Prostě se bez důvodu skládám do kolen na zem a jen pláču. Nesoudím to, nehodnotím to. Prostě jen pláču. Do toho se ke mně tulí má kočička Sunny a dává mi najevo ~ nejsi sama. Jsem s Tebou...
.
.
.
Pokračování ČÁST 6.