Sužující pocit jménem strach

Strach...
...ten, který nás občas nutí dělat a říkat věci,
které vlastně nechceme.
Ale nemůžeme si pomoct.

Proč?

Je to něco hluboko uvnitř nás.
Ten, sužující pocit,
který nás pohlcuje svou temnotou od hlavy až k patě.
Ale nechceme si ho připouštět.
Je to něco, co nás nahlodává.
Něco, co nám nedá spát.

Zažitá událost, situace, zkušenost...
Něco, co už nechceme opakovat.
A vždy, když se děje to ono,
co nám to připomene..., lekneme se.

Paralyzuje to každou buňku našeho těla
a na svou obranu pak děláme všechno proto,
aby se to nestalo znova.

Utíkáme? 
Pláčeme?
Zlobíme se?
Nadáváme?

Nebo...

Naopak mlčíme?
Polykáme každé slovo, které by mohlo vyjít z našich úst?
Uzavřeme se.

Proč?

Protože už tehdy to strašně bolelo.
Protože tak dlouho trvalo, 
než jsme se opět dali dohromady.
...Než jsme se uzdravili.
Protože tak dlouho trvalo,
než jsme se znovu otevřeli.

Mmm...Pak jsme tedy blázni.
Protože si nedáme říct...ani desetkrát.
Pokaždé vstoupíme.

Proč?

Protože je to silnější, než my.
Protože podvědomě víme,
že máme vstupovat a poučit se.
Protože máme ten strach, překonat.
Protože máme pokaždé novou šanci, udělat to “tentokrát” jinak.

A dokud to nezměníme, 
budou nám znovu a znovu chodit do života podobné scénáře našeho příběhu.
I Ti lidé, kteří v něm hrají stále ty samé role.
Dokud se z těch vzorců a cyklů nevymaníme.

Dokud nepochopíme.