Ne nadarmo se omílá fráze: ,,Protiklady se přitahují.”
Je na tom totiž hodně pravdy.
A netýká se to jen magnetů a jejich opačných polarit.
Týká se to nás a našich vztahů. Nejen těch partnerských.
Ovšem nic se nemá přehánět.
Všeho totiž moc škodí.
Pokud totiž vidíme jen ty rozdíly a vlastně nenacházím nic v čem bychom se protli,
nic na čem bychom se shodli...
Dříve či později nám do života vklouzne někdo kompatibilnější.
Někdo, kdo bude “jiný”, ale možná ne tak moc?
Někdo, kdo nám bude “podobnější”...
Ale! Do určité míry...
Veškeré vzájemné odlišnosti a rozdílnosti jsou zároveň něco,
co nás na druhém člověku fascinuje.
Aha. On/a to má a já ne.
Aha. On/a dělá tohle, ale já zase ne.
Možná nás to zarazí. Možná dokonce pohorší?
Ale ve finále nám to nedá spát a láká nás zjistit, proč to máme každý jinak.
Pro někoho je to obdivné zaujetí.
Pro jiného je to iritující a nahlodávající pocit.
Všechny ty “aha momenty” jsou pro nás podněty k učení,
k přijímání a k vzájemnému pochopení jeden druhého.
Je to uvědomění toho, že každý z nás vnímáme některé věci jinak ~ každý po svém. 
Až do chvíle, kdy přijde někdo, kdo s námi nechce bojovat.
Nechce nám vyvracet naši pravdu, ale přesto nám chce ukázat,
že to můžeme vnímat i jinak. Myslí to s námi dobře.
Je to někdo, s kým si můžeme rozšířit obzory.
Navnímat zase jiný úhel pohledu a tím se tak posunout o kousek dál...
A vlastně o kousek blíže k lidem, kteří s námi sice nejedou úplně na té stejné vlně...
Ale pořád jsou s námi na tom samém moři.
Tak si pojďme přestat dělat naschvály a místo toho zkusme spolupracovat.
Nebrat si věci osobně, ale spíše se snažit vzájemně se pochopit.
Vím, nejde to s každým a nejde to vždy.
Není to totiž jen o tom, jestli chceme my, ale jestli chce i ten druhý.
Proto to prosím zkusme minimálně s těmi, kteří nám za to stojí, a kterým za to stojíme my.
Protože už jen snaha o pochopení je vlastně krok, kdy si jdeme naproti.
PS: Děkuju, že my ten krok děláme.