Upřímnost nade vše

..., ale co když je to jen fráze?
Prázdná fráze, na které není ani kousek pravdy? 
Když ji totiž dostaneme, tak to ve finále ubližuje nám, i tomu, kdo ji sděluje. 
Protože na základě té upřímnosti často “odcházíme” a ztrácíme.

Je to velké sousto, říkat a slyšet věci, které se nám nelíbí.
Ne vždy to umíme přijímat.

Upřímnost. 
Co to vlastně je?

Je to otevřené sdílení (nejen) aktuálních pocitů a vnímání.
Pocitů, které nejsou vždy pozitivní a příjemné.
To je upřímnost. Přímost, která někdy bolí, jindy pohladí.

Pokud k sobě nejsou lidé upřímní, vznikají domněnky.
Domněnky, které si každý z nás utváříme na základě svých zkušeností, zranění, vzorců z minulosti…
Něco, co je v nás zakódované a když nám někdo nebo něco brnkne na tu "správnou" strunu,
tak se nám to opakuje.
,,A už je to tady zase.” Pomyslíme si.
Neděje se to poprvé, že?
Nedokážeme pochopit, proč se to děje... Zase.

A často místo - upřímnosti - své pocity potlačíme. Místo toho, abychom je (pro)čistili a dali na odiv „světu“.
Často ty pocity totiž nechceme přiznat sami sobě. Není to snadné...
Ale je to to nejlepší, co můžeme udělat pro sebe i druhé - říct nahlas, co cítíme, co se v nás odehrává.

Proč upřímnost tolik bolí?
Protože ji jen neumíme říct s laskavostí a empatií. (- Jsem toho důkazem.)
Proč nás to nutí, nemít raději s ničím problém?
Protože, i když se to snažíme říct laskavě, tak je to nepříjemné pro obě strany...
Proč se dobrovolně tlačíme do kouta?


Budeme v souladu se všemi okolo.

Kromě sebe.

Celý svět je v tomhle stavu spokojený, jen ten náš vnitřní je čím dál více zašlapaný.
Bodejť by nebyl. Nejsme upřímní ani sami k sobě, natož ke druhým.

...

Upřímnost nade vše... hlavně vůči sobě.