___________________________________________________________
,,Víte, já vlastně nevím, proč tu dnes jsem. Uvědomila jsem si, že jsem měla jen slabou chvilku, když jsem se k Vám objednávala, ale tak nějak netuším, co tu budeme řešit. Asi jsem tu zbytečně. Je mi dobře.”
Pan terapeut se nenechal tak lekce odbít a položil jednoduchou otázku:
,,No a z jakého důvodu jste před pár dny chtěla přijít?”
Zadívala jsem se na něj a ještě než jsem vyřkla celou větu, tak už mi stékaly po tvářích slzy:
,,Protože jsem uvnitř strašně zlá.”
,,Proč si myslíte, že jste zlá?” Zeptal se terapeut.
,,Protože mi to pořád říká moje mamka, když se spolu hádáme. A teď nedávno jsem ublížila svým výbuchem a návalem vzteku kamarádce. Pravidelně se hádáme s přítelem. Jsem zlý člověk a ubližuji lidem kolem sebe.”
Pamatuji si, že jsem celou hodinu téměř v kuse mluvila a brečela. Povídala jsem i útržkovitě o zesnulém Petrovi a období, kdy jsem byla “na dně”.
Ráda bych elegantně napsala, že se slzy kutálely po mých tvářích, jako hrachy. Bohužel skutečnost se lišila. Moje hodinka byla totiž plná potoků černých slz od řasenky a soplů úplně všude. Byla jsem rozmazaná, celá červená a můj nos připomínal spíše jahodu. Měla jsem pocit, že jsem se vybrečela z podoby. A i když jsem pociťovala v sobě takový zvláštní pocit prázdnoty, zároveň jsem vnímala neuvěřitelnou úlevu. Jako bych vypustila ven trošku z toho obrovského černého mraku “zloby”, který jsem si uvnitř sebe shromažďovala a držela dlouhé roky.
Už chápu, proč jsou ty terapie tak finančně náročné. Tahala jsem během té hodiny z papírové krabičky jeden kapesník za druhým. Tyhle výdaje jsou jistě také zahrnuty v ceně…
.
.
.
.
___________________________________________________________
DOPIS:
,,Nevyčítej si, že ubližuješ druhým. Tím nic nezměníš.
Raději zkus více pochopit sama sebe a to, proč to děláš? Proč se Ti to děje?
Nejvíce totiž ubližuješ právě sama sobě. Tím, že neposloucháš, co cítíš, po čem toužíš.
Nebereš ohledy na to, co chceš a co naopak nechceš.
Jak můžeš být laskavá k druhým, když Ty sama potřebuješ pěknou dávku pochopení a lásky od Tebe pro sebe…
Vím to líp, než kdokoliv jiný. Věř mi.
S láskou Tvůj kapesnář.”
___________________________________________________________
OTÁZKY:
1) Stává se Ti, že přehnaně reaguješ (naštvaně, plačtivě,…)? Pokud ano, jakým způsobem a jak často?
2) Proč myslíš, že se Ti to děje? V jakých chvílích?
3) Omezuje Tě to v životě s blízkými, v práci,…? Případně jak a proč?
4) Máš zkušenost s terapiemi? Uvažuješ nad (dalšími) sezeními?
___________________________________________________________
VOLBA
,,NIKDY NEZAPOMENU NA TO, JAK JSEM SELHALA.
A UŽ VŮBEC NE NA TO, JAK JSEM DÍKY TOMU POCHOPILA SEBE I DRUHÉ.”
Co vlastně znamená selhání? Jsou to nenaplněná očekávání v očích Tebe samotné nebo druhých lidí.
Očekávání, která se někdy naplní a jindy ne. Podle toho pak máš tendenci udávat hodnotu. Sobě nebo druhým.
Místo toho, abys stále očekávala a hodnotila, měla bys začít dělat volby. Ne na základě očekávání, jak to musí nebo by mělo dopadnout. Ale na základě rozhodnutí, které chceš prostě teď zkusit, bez ohledu na to, jaký dopad to ve skutečnosti bude mít. (Teda za předpokladu, že tím neublížíš někomu druhému.) Protože takové rozhodnutí příště můžeš prostě změnit a přehodnotit, když se Ti časem přestane líbit. Bez studu. Bez pocitu selhání. Protože o tom život je - o volbách a zkoušení.
A stejně jako život i volby se vyvíjejí s Tvými sny a s poznáním, co od života chceš. Když totiž víc a víc poznáváš sama sebe, bez všech těch očekávání, možná zjistíš, že žiješ život někoho jiného a né ten svůj. Možná už budeš volit tak, že svá rozhodnutí nebudeš muset tolik měnit a přehodnocovat, protože budeš věřit v sebe. Dáš víc na ten vlastní pocit, který Tě vede. A nebudeš ho skrývat, ani se za něj stydět.
Vnímáš volbu jako skok do neznáma. Děsíš se slovem “volba”. Evokuje v Tobě pocit, že si zvolíš jednu možnost a konec! Není cesty zpět, máš smůlu. Bojíš se, že si zvolíš špatně.
Jenže špatná rozhodnutí neexistují.
Vždy je to jen jedna z cest, která Tě ve Tvém životě buď posune, zbrzdí nebo dokonce zastaví. Alespoň na chvíli.
Ne pro potěšení Vesmíru, Bohů, nebo čehokoliv jiného v co věříš… Ale pro Tebe. Pro Tebe a Tvůj růst na cestě, po které kráčíš směrem k těm touženým snům. Směrem k sobě. Směrem k životu, který si tvoříš. Proto bys měla věřit V SEBE.
A jak lépe zjistit, co vlastně chceš, než tím, že okusíš to, co nechceš?
.
.
.
.
___________________________________________________________
Očekávala jsem, že naše láska a pouto zesílí a vztah se celkově zlepší… Místo toho jsem zjistila, že chci něco jiného a odešla jsem…
Přesto jsem pak klečela tam, kde jsem to opustila a nechtěla se vzdát té naděje z mých vzpomínek.
CHTĚLA JSEM VRÁTIT ZPĚT VŠECHNO TO HEZKÝ. Jako, když jsme se poznali…
,,Můžeš mi to odpustit? Chci se i po tom všem vrátit.”
Nic. Žádná odpověď. Někdy je ticho tou nejvýstižnější odpovědí.
Rozloučila jsem se. A nechal mě beze slova odejít.
Až v autě po cestě domů si uvědomila, co jsem to udělala.
Snížila jsem se k tomu, prosit o lásku.
Chtěla jsem to vrátit zpět, protože jsem nechtěla být sama, tak jako jsem měla pocit, že jsem celý život. Nebyla jsem tu totiž sama pro sebe a čekala jsem, že tu pro mě bude někdo druhý. Někdo, kdo bude myslet na mé potřeby a přání víc, než jsem to dělala já, někdo, kdo mi dá přesně to, co já sama sobě nedávala - lásku, štěstí, pochopení, přijetí, uspokojení…
Silné ponaučení.
A přesně proto nelituji svého tehdejšího impulsivního rozhodnutí.
Tohle jsem totiž potřebovala. Padnout na kolena, na to dno. Potřebovala jsem ukázat totální slabost a zoufalství ne před ním, ale hlavně sama před sebou, abych pochopila po dvou měsících od rozchodu a odstěhování, že tohle je opravdu konec. Že už není cesty zpět.
Ne teď, ne takhle - z pocitu zoufalství, prázdnoty, nelásky, nenaplněnosti, bolesti,…
Možná někdy v budoucnu za pár let? Až budeme oba připravení na to se znovu setkat?
.
.
.
.
Foto: margotphotograph.com
___________________________________________________________
Celé dětství jsem byla jako proutek. Neměla jsem problémy s váhou. Nemusela jsem řešit co a kdy jím. Nemusela jsem řešit vůbec nic, co se mé postavy týkalo.
Když právě v těch 14 přišel právě tento nečekaný zvrat. Během 1 roku jsem přibrala na váze 10 kg. Z 54 kg na 64, to už bylo sakra poznat. Ačkoliv jsem se vždy v koupelně před zrcadlem uklidňovala: ,,Ještě to není tak hrozné. Ještě je to docela v pohodě.” Mé okolí mi odráželo realitu lépe, než to samotné zrcadlo. Lhala jsem si. Můj zkreslený a neupřímný pohled sama na sebe, kdy se má mysl vůbec nechtěla přenastavit na to, že by to snad bylo jinak, než dřív. A tak mě narážky z mého okolí na mou váhu a postavu dostávaly do nepříjemných pocitů.
A co bylo tehdejším spouštěčem tohoto přibíracího zvratu?
A asi i toho prkeného stavu při intimních chvílích, když na mě můj partner dorážel se svými potřebami?
Nejen antikoncepce, ale i láska.
Možná spíše trápení kvůli “dětské” lásce?
Nebo snad posedlost?
Ono to ve finále nemělo s láskou společného ani ždibec, ale to jsem ve svých letech nevnímala.
___________________________________________________________
DOPIS:
,,Vím, že se na sebe zlobíš. Ale taky vím, že se snažíš.
Každý (ne)úspěch Tě na Tvé cestě posouvá k těm vytouženým snům - a hlavně k sobě.
Proto se zkus pochválit za ta uvědomění, která přichází s každou takovou zkušeností.
Někdy jsi na sebe až příliš tvrdá. Neexistuje univerzální návod na život ani na to, jak řešit určité situace.
A jedinou nápovědou jsou naše pocity, kterým nechceme pokaždé věřit. Ale to nevadí.
Protože zpětně to pochopíš a příště si to své rozhodnutí ustojíš - před sebou i druhými. Uvidíš.
S láskou Tvůj kapesnář.”
___________________________________________________________
OTÁZKY:
1) V jaké situaci jsi někdy Ty neposlechla své pocity a rozhodla se jinak, než jsi chtěla?
2) Kdo Tě tehdy ovlivnil a proč?
3) Jak by ses rozhodla dnes v podobné situaci?
___________________________________________________________
.
.
.
.
Tohle mé zaslepené období způsobilo to, že jsem se začala přejídat.
Potřebovala jsem zajíst tu prázdnotu a nenaplněnou lásku.
.
.
.
.
MOJE TĚLO JAKO ZRCADLO EMOCÍ
Vzpomínám si, že když jsem se tehdy v těch nácti u zrcadla v koupelně prohlížela a uklidňovala, neměla jsem tendenci to řešit. Nechtěla jsem. (Únor 2012)
Jeden den jsem přišla z nákupu, pro který mě mamka tehdy, stejně jako jindy, poslala. ,,Koupila jsem si tam buchty s tvarohem.” Zahlásila jsem jako vždy, jen aby mamka věděla, že jsem koupila něco navíc mimo seznam. Nevadilo to, mohly jsme si vždy koupit něco dobrýho, když jsme měly chuť. Ano, byl večer, ale já neřešila, kdy jím. Jedla jsem, když jsem chtěla. Ale tehdy se mi dostalo nečekané reakce.
Mamka: ,,A nechtěla bys se sebou raději něco začít dělat?”
V tu chvíli mi spadla brada a došla slova. Pamatuji si, jak jsem s takovou vnitřní naštvaností a nepochopením vzala ty buchty, hodila je v kuchyni vztekle do košíku a šla se převléct.
Hodila jsem na sebe tepláky, nějaké domácí triko a během pár okamžiků jsem stála na orbitreku, který jsme měly se sestrou v pokoji. Byl to stroj, na kterém člověk stál, rukama držel madla a střídavě se ruce i nohy pohybovaly dopředu a dozadu. Taková napodobenina běhu. Byl to jeden ze způsobů cvičení cardia na zapocení a spálení kalorií. Mamka na něm vždy “šlapala”. Sama měla vždy normální ženskou postavu a poté, co porodila mě a ségru, šlo to s její postavou bohužel pěkně z kopce. Vlastně co si vzpomínám, tak celé naše dětství se snažila hubnout, ať už odpíráním jídla, různými pilulkami, nebo právě pohybem na různých strojích jako byl tento.
Nikdy by mě nenapadlo, že na něm budu stát i já. Že tohle budu muset vůbec řešit. A stalo se. Téměř každý večer jsem šlapala a šlapala, co mi nohy stačily. Balila jsem si stehna a břicho do potravinářské fólie, abych ty tuky pořádně vypotila. Tou dobou jsem do fungování těla, cvičení a stravy, neviděla a nevěděla jsem, že tím vypotím z těla jen přebytečnou vodu. Nevěděla jsem, že se tím ten tuk nerozpustí. Dělala jsem tehdy to nejlepší, co jsem mohla. Později jsem začala dělat různá hopsací a posilovací cvičení s vlastní váhou podle videí. Jak já se kolikrát nabrečela. Nejen kvůli tomu, že to tak bolelo! Ale já už opravdu nemohla! Přitom ta ženská na těch videí furt jela. Připadala jsem si neschopná a měla pocit, že to nemohu nikdy dokázat. Nikdy už nebudu jako dřív. Ale nevzdala jsem to. Tlačila jsem na sebe o to víc. Místo činek jsem si zprvu plnila pet lahve s vodou a začala posilovat své tělo i jinak, než skoky. Později k narozeninám jsem si od rodičů vybrala svůj stepper, činky, cvičící podložku a další drobnosti, které mi měly pomoci k mé vysněné postavě.
Jooo s jídlem to bylo horší. Ty chutě se nedaly zvládat. I když jsem vydržela bez sladkého pár hodin, později i dny, jenom nadešel cheat-day (den, kdy jsem mohla doslova sežrat úplně cokoliv), tak veškerá má snaha upadla do té temnoty, kterou jsem měla před očima vždy, když jsem do sebe slepě ládovala veškeré ty odpírané dobroty. Bylo mi dobře… na chvíli. Jenže pak přišel nejen pocit neskutečného přežrání, bolest břicha, pocity na zvracení, ale hlavně výčitky.
,,Neměla jsem to dělat. Proč jsem to sakra jedla? Vždyť tu poslední tyčinku už jsem vlastně ani nepotřebovala.”
Bylo to až tak silné, že jsem večer předtím žracím dnem byla vzhůru do půlnoci, abych od 0:00 mohla začít jíst a ráno pokračovala. Tak moc jsem se těšila na jídlo, že jsem chtěla využít téměř každou minutu k tomu dát si ty odpírané dobroty.
.
.
.
.
___________________________________________________________
PŘEKONÁNÍ (SEBE)STRACHU
,,Nemusíš být nejlepší, proto abys mohla dělat to, co miluješ.”
Často něco neuděláme jenom proto, že si myslíme, že to nebude nejlepší. Že jsou tu jiní, kteří jsou lepší v tom, co chceme dělat, vytvořit. A ano, je to pravda. Jenže proč by Ti tenhle fakt měl bránit v tom, dělat to, co miluješ?
Zas a znova je to o tom nenaplněném očekávání. Kladeš na sebe velké nároky a bojíš se, že jich nedostojíš. Bojíš se, že zklameš. Jenže Ty nezklameš, když nebudeš nejlepší. Když se rozhodneš podlehnout strachu a vůbec to nezkusíš, tehdy zklameš spíš, ale ne nikoho tam venku. Jenom sama sebe. To Ty pak budeš litovat toho, že jsi to alespoň nezkusila.
Vždyť o co jde? Buď to vyjde a nebo ne.
Napiš knihu a buď ji vydáš, nebo schováš do šuplíku - až po tom, co nevyjde sto a jeden způsob, jak ji dostat do světa mezi lidi.
Zkus jít na jedno sezení s terapeutem a pokud Ti to nebude vyhovovat, tak už příště nepřijdeš. A i když zkusíš více sezení, dáš tomu šanci a přesto Tě to nikam neposune, no tak odejdeš.
Když si vybereš školu a po prvním roce zjistíš, že Tě ten obor nebaví, tak se odhlásíš a zkusíš to od dalšího roku jinde. Co je na tom špatného?
Když si zvolíš práci a zjistíš, že mě nenaplňuje, tak si najdi jinou, ve které najdeš to, co hledáš.
Když zjistíš, že si nerozumíš se svým partnerem, tak odejdeš a jednou třeba najdeš takového, se kterým to bude snazší.
Když se Ti nelíbí místo, na kterém ses rozhodla bydlet a žít, tak zkusíš najít jiné místo, byt, či dům, kde se budeš cítit dobře.
Co je na tom nejtěžší? Být k sobě upřímná a přijmout fakt, že to tak prostě je. Že jsi vkládala naděje a důvěru do rozhodnutí, u kterého jsi zjistila, že ho nechceš.
Jak chceš zjistit, co chceš, když nevíš ani to, co nechceš?
,,No tak se neumíš rozhodnout, no a co?”
,,No tak se neumíš usadit, no a co?”
,,No tak ještě nevíš, co chceš, no a co?”
Je na to nějaký vyměřený čas? Na to, kdy najdeš to, co hledáš? Kdy zjistíš to, co vlastně chceš? Kdy napíšeš tu knihu? Kdy si splníš sen? Kdy budeš mít práci, kterou miluješ? Nebo kluka, do kterého budeš zamilovaná až po uši a on do Tebe? Je snad vyměřený čas na to, kdy musíš zhubnout těch 10 kilo a chceš je vůbec hubnout? Máš vyměřený čas na to, kdy se vdáš? Kdy budeš mít děti? Co když vlastně jedno nebo druhé ani nechceš?
Je úplně jedno, kdy se to stane, jak se to stane, nebo jestli se to vůbec stane.
Je to Tvůj život. Tvé volby. Tvá překonání (sebe)strachu.
Je jen na Tobě, jestli uděláš změnu. Můžeš nemusíš.
,,Život & sny nespěcháš." - Tvůj kapesnář
.
.
.
.
Tohle a mnoha víc se dočteš v nové knize "kapesnář".
(Ne)splněnými sny k sobě.
Mým celoživotním tématem jsou VZTAHY - s muži, k sobě... A mé největší téma bylo vždy zároveň mým největším snem.
Milovat sebe a mít po svém boku milujícího muže, se kterým budu tvořit budoucnost - osobní i tu pracovní.
A i když jsem to tak nějak vždy tušila, kapesnář jsem začala psát úplně jiným způsobem, než ve které vyjde. Nakonec totiž mě samotnou dovedl během tvorby (od prosince 2021) k tomu, co doopravdy chci a potřebuji.
Proto to teď formuji do reality...