Trpěla jsem záchvatovým přejídáním...a ani o tom nevěděla. Vždy jsem viděla články, kampaně a různé věci ohledně anorexie, bulimie,....ale to, že existuje nějaké záchvatové přejídání a je to bráno jako “porucha/problém”, to jsem netušila. Ještě tak půl roku zpátky jsem si nebyla vědoma toho, že jsem v sobě něco podobného řešila.
Až tehdy, co jsem tyhle poruchy příjmu potravila rozebírala s někým (už si nevzpomínám s kým) u čaje... Jak je to v dnešní době rozšířené i přesto, že se o tom více a více mluví. ,,Anorexie, bulimie,....záchvatové přejídání,....” V tu chvíli jsem zpozorněla.
Vždy jsem byla vyžle, nikdy jsem neřešila váhu nebo co jím. Až když jsem ve 14-15 letech na doporučení gynekoložky nasadila antikoncepci skrze menstruační bolesti, které se nedaly vydržet.
Zabralo to? NE. Jen mi to totálně rozhodilo hormony. (Sexuálně jsem nežila a zbytečně do sebe tuhle srajdu cpala dál a dál ještě dloooouho....) Ale i přesto jsem se v tomhle věku už “začínala trápit skrz kluky”, tou dobou mě trápil tedy spíše jeden, který o mě nestál (i právě proto, že jsem byla v určitých ohledech zdrženlivější - logicky)...a tak jsem zajídala svoje hormony i žal. Nutellka, buchtičky, omňomňom. Samé hlavně sladké dobroty, které vždy pohladily můj smutek a na chvíli mi bylo líp.
Jedla jsem i když jsem neměla hlad: ,,Prostě mám chuť a co je na tom? Vždyť stejně můžu jíst, co chci.” říkala jsem si tenkrát.
Jenže neuběhl ani rok a já měla 10 kg nahoře. (Z 54 kg na 64, časem jsem se vyšplhala až na 74 kg, ale to už bylo i se svalama). Při každém pohledu do zrcadla jsem se stále uklidňovala, že to ještě není tak hrozné...
Přitom už i děcka z party mi to venku dávaly dost najevo a to mi nebylo příjemné.
(Pužité foto: puravidashop.cz)
Jednoho večera, když mě mamka poslala nakoupit (klasika - chléb, šunku, zeleninu - to co je doma třeba), vzala jsem si i tvarohové buchty, takové ty v tom vakuovaném balení, mňamky.
Vždy když jsme si vzaly se ségrou v obchodě něco “navíc”, co nebylo na seznamu, tak jsme to mamce říkaly, aby to věděla. A tak jsem jako vždy přišla domů:
,,Mami, ten tuňák v akci už neměli, ale vzala jsem si tyhle buchty, jo?”
A mamka na to: ,,A nechtěla bys už místo buchet se sebou začít něco dělat?”
Zní to hrozně, že? Když mi tohle řekne blízký člověk, moje maminka. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Naštvala jsem se. (Ale TEĎ, teď jsem ji nesmírně vděčná za to, že mi tohle řekla. Právě proto, že je to blízký člověk a myslí to se mnou dobře, tak mi dala najevo pravdu, kterou já nechtěla vidět. DĚKUJI MAMI!) Vzala jsem buchty, hodila je do kuchyně..., skočila do něčeho, v čem se dá cvičit a šup rovnou na orbitrek. Potila jsem se asi 30-40 minut. Od toho dne jsem se rozhodla opravdu se sebou začít něco dělat. Bylo to na jaře 2012.
No a tak jsem se snažila a snažila. Omezovala se, cvičila, omezovala se a cvičila. Hlavně cardio a domácí workoutíky s Jillian Michaels, u kterých jsem se na začátku nejednou rozbrečela. Bylo to hrozný. Sice jsem odjakživa běhávala po parku s partou, kopala do míče, lezla po stromech..., ale tohle bylo jiné a pro mé cvičením nepolíbené tělo dost náročné. Hlavně ty chvíle, kdy si prostě myslím, že dřu jak mezek, omezuji se, ale výsledky stejně nevidím. A přesně tyhle pocity mě začínají vracet do stavů “žalu”, kdy jídlo je můj kámoš...
Jenže, teď je to jiné. Teď už všichni v okolí ví, že přece HUBNU! Takže když jdu ze školy, beru to přes supermarket, který máme u baráku. Kupuji si nějaké sladké pečivo. Jdu domů. Občas, abych se cítila líp, tak jdu po schodech. A jindy vyjíždím výtahem do 4. patra a jsem potichu, aby mě mamka neslyšela (bydlíme v 5.). Jdu do mezipatra a za výtahovou šachtou si spokojeně papám svou buchtu s malinovou a vanilkovou náplní. No a teprve pak jdu domů.
Jindy si koupím nutellu, kterou si schovávám v šuplíku s oblečením a jím ji jen, když není ségra v pokoji. Nechci, aby mě někdo viděl.
Tohle ještě není záchvatové přejídání. Tohle jsou “jen” pohnutky, u kterých už svítí červená kontrolka.
Horší jsou pak ty stavy, kdy si nakoupím kvanta jídla, jako fakt hodně a večer to na tajno jím v pokoji. Rýžové chlebíčky s polevou, ořechová másla, delissu, čokoládu milku, croissant s náplní a k tomu všemu sklenici mléka. ,,Ještě tu nějaké jídlo mám, ale to už asi fakt příště, jsem dost plná.” Pomyslím si.
...Třeba tohle..., tohle se mi stalo ještě v říjnu 2017. Pouze cca 1 a půl roku zpět.
Celou tu dobu, celé ty roky, co se snažím se sebou něco dělat, jsou roky plné vzestupů a pádů na držku. Pořád se snažím najít příčinu a vyřešit jí.
Říkám si: ,,Sakra! Jak někdo může trpět anorexií?! Jak si někdo dokáže odepřít to jídlo? Jak?”
Neumím říkat “NE” jídlu. Neumím si uvědomit, kdy mám dost. Nebo spíš umím, ale nechci. Jsem zvyklá dojídat celý talíř, kor když mi to fakt zatraceně chutná! Ráda si přidávám i když už vím, že nemám místo v břiše. Prostě je to tak dobrý a já chci víííc!!!
Vždy jsem svou mamku uklidňovala, že se nemusí bát, že mě se “bohužel” tohle nikdy přihodit nemůže. To, že bych nejedla a byla ze mě anorektička. Ale nikdy jsem ji neuklidnila v tom směru, že nebudu jíst příliš. Ani nevím, jestli jsem se jí někdy svěřila s tímhle jezením na tajňačku za výtahovou šachtou. Vždycky jsem se za to styděla. A i když mě i teď občas přepadne chuť sníst celý buldozér nebo vagón, tak se více kontroluji.
Přemýšlím, PROČ mám chuť sežrat všechno, na co příjdu? Hledám příčinu.
1. Často příjdu na to, že mě čeká menstruace (jeden měsíc mám větší chutě, než ten druhý).
2. Jindy příjdu na to, že jím celý den strašně nevyváženě a nebo nestíhám jíst skoro vůbec.
3. No a někdy zase cítím, že to moje tělo prostě chce. No a tak mu teda PROSTĚ dám to, co si žádá a jedu dál.
Přišla jsem i na to, že z tohoto začarovaného kruhu nevylezu, dokud se tomu budu bezmyšlenkovitě poddávat.
A dokud se u toho budu vždy litovat a brečet.
Místo toho, se musím sama sebe ptát s čistou hlavou: ,,PROČ? Símo? Co se dělo/děje? Trápí Tě něco?”
Když se mi předloni v říjnu po delší době opět stalo to s tím přežráním, hledala jsem odpovědi i na internetu.
Našla jsem knihu “V zajetí jídla od Doreen Virtue” nikdy jsem ji nedočetla, ale už i ta čtvrtka z ní mi tenkrát pomohla. Pomohly mi i rozepsané “nutkavé” chutě a jak je překonat. Konečně jsem uměla pojmenovat to, co mě trápilo a já to “nevěděla”.
Například bažení po čokoládě znamená bažení po lásce.
Nebo chipsy - stres, úzkost - chceme zmírnit své obavy a toužíme po uznání.
Nebo mléčné výrobky, ty symbolizovaly myslím pocit prázdnoty...atd.
Každopádně to není o tom, že si dáme jogurt a znamená to, že jsme "prázdní"...NE! Jde tam o to bažení. Ta nekonečná touha po konkrétních typech potravin. Já fakt nejčastěji toužila (a toužím) po čokošce, po sladkém. A tak nějak postupně mi začalo docházet, že hledám lásku. Ale lásku z okolí, místo toho, abych ji hledala sama v sobě. ❤️ A tak na tom už delší dobu pracuji.
Myslím, že ta “práce” se vyplácí. Často cítím, že jsem v rovnováze. A často taky ne.
A i když se pak ty váhy zase převrhnou na jednu stranu,...už vím líp a líp, jak je dát zpět. A to je důležité.
V poslední době mi příjde, že ŽIVOT je celý o hledání rovnováhy...všude a ve všem. Jak se říká: ,,Zlatá střední cesta.”
Mimochodem dlouho jsem si v hledání lásky “pomáhala” já sama. A jde to. Když člověk chce, tak to jde!
Ale poslední měsíce mi teď pomáhá i láska “z venku” od mého milovaného Mariho....a samozřejmě od Vás všech úžasňáků, kteří mě podporujete. DĚKUJU! Je to o to snazší! Ve dvou/více se to vždy lépe táhne.
Proto jsme tu, abychom se všichni navzájem podpořili. Vyměnili si zkušenosti, podělili se o ně. Otevřeli své nejtajnější komnaty, problémy a začali o nich mluvit. Abychom zjistili, že se toho nemusíme bát. Protože připuštění, že mě něco trápí, je krok k vyřešení toho trápení.
Nebojme se ❤️
PS: Co mi hodně pomáhá skrz psychiku ve VŠEM je POHYB a uvědomila jsem si zpětně, že mi (asi) pomáhá Blendea - zelené potraviny, které piji s pauzami už právě rok a půl. Říjen 2017 bylo přežrání, na které si vzpomínám. A od prosince 2017 beru Blendejku.Vždy mi vyčistí nánosy ve střevech a odlehčí mému trávicímu traktu. POHYB A (O)ČIŠTĚNÍ to je má spása!