Přeji si, abys pustil to, co máš v hlavě.
To všechno, co tam někde hluboko v koutku na Tebe tlačí.
Vím, že to tam je.
Já už to pouštím ~ Tebe, nás, všechno.
Je mi líp každým dnem a chci, aby i Tobě bylo.
Nic mi nedlužíš ~ žádné vysvětlení, žádnou odpověď...
Na nic (už) nečekám. Jdu dál.
Děkuji za vše, co jsme si (pře)dali.
To dobré i to méně dobré.
Odpouštím Tobě.
Odpouštím sobě.
Byla to tvrdá škola, ale potřebovali jsme to oba, jinak by se to nedělo.
,,Proč jsme to dopustili? Proč jsme se oba tak změnili?“ Ptáš se?…
Protože to je život. A život je změna.
Zjistila jsem, že já se potřebuji měnit, vyvíjet, růst...
Celý život.
V tom je ten život tak krásný, že se nic nezastaví.
Ani my nemůžeme, bylo by to proti přírodě.
Je přirozené se měnit ~ sebe i názory ~ a jít s proudem.
Problém nastává ve chvíli, kdy rosteme sami
~ a rozdělí nás to s těmi, kteří v tom proudu zůstávají stát.
Jim/Tobě to stačí, zdá se.
Ale mě ne.
Chci, abys věděl, že to, jak jsem se změnila já,
bylo od začátku v tom nejlepším úmyslu pro nás.
Chtěla jsem být lepší ženou pro sebe i Tebe.
...Vlastně... pro všechny okolo sebe.
Pro celou tu změnu jsem se rozhodla proto, abych nás posílila.
Abych posílila sebe, našla se a abych přerušila všechny ty „špatné“ vzorce a zvyky,
které vlastně nikdy ani nebyly moje, ale museli jsme je oba trpět.
A ono to vyšlo.
Teda..., ještě jich v sobě mám spousty. Stále na nich pracuji.
Samotné mi to jde hodně ztěžka...a zjišťuji, že už na to všechno nechci být sama...
Sama jsem se totiž cítila často i vedle Tebe.
Proto se asi musí najít někdo, kdo to se mnou ustojí.
Někdo, kdo bude mít sílu na to, i přes to zlé, stát při mě ~ při nás.
Někdo, koho mé výkyvy neumlčí a nesemelou.
Někdo, kdo mě v tu chvíli obejme a řekne ~ spolu to zvládnem.
Protože spolu jsme nejsilnější...
Vím, že to není a nebylo jednoduché, nic Ti nevyčítám.
Naopak ~ děkuji, že jsi to se mnou nevzdal do té chvíle,
než jsem sama odešla, abych to usnadnila nám oběma.
Potřebovali jsme to.
Nikdy jsem se necítila svobodnější...od veškeré zloby, agrese, hádek, rozporů a křivd,
které jsem v sobě celé roky měla zadržené a potlačené. Neříkám, že už ve mně nejsou...
To bych lhala sama sobě. Ale..., už je ta míra mnohem menší, než kdy dříve.
Vypouštím je ven, pomalu ale jistě.
A že mi to trvalo...
Jen se to všechno vyvinulo úplně jinak, než jsem si představovala.
Jinak, než jsem si tehdy a ještě dlouho poté přála.
Víš, snažila jsem se.
Dělala jsem všechno pro to, abych Ti "na konci" šla naproti.
…, abych dělala kroky k Tobě, k nám, k sobě.
Ale nemá to být ~ teď a tady. Možná v příštím životě?
Nikdy se nevzdávám.
Ale asi se to tak všechno muselo stát.
Ne asi…, ale určitě.
Bez Tebe bych si neuvědomila, že stojím.
A právě bez Tebe ~ jdu teď s proudem…
Tam kam mě život vede.
Protože život je změna…a změna je život.
DĚKUJU za všechno ~ upřímně a od srdce.
(NA)VŽDY.